Petr Fischer: Destrukce víry v čísla čili dá se ještě věřit ekonomům?
Ekonomie je vědou věd, věda par excellence, řekl mi před lety v rozhovoru český ekonom a tehdejší prezident Václav Klaus. Mluvil především o přesnosti a průkaznosti, s níž ekonomie zachycuje a představuje svět kolem nás.
V ekonomii se tedy vidíme nepřesněji jako lidé společenští, kteří se snaží organizovat vazby a transakce mezi sebou. Nic lepšího k sebereflexi, zdá se, nemáme.
Čtěte také
Dnes už by se s tím dalo těžko souhlasit. Ekonomie, jak se ukázalo, není ona exaktní, přesná věda, v níž je vše v číslech a nikoli jako v jiných sociálních vědách v souvislostech a v interpretacích. Ano, ekonomie je jen další společenská věda, jejíž matematické či statistické modely lze všelijak přetáčet a posouvat podle toho, na které straně politických dějin právě stojíte.
Existují samozřejmě stále ekonomové, kteří se vpádu politického názoru do vědy zuby nehty brání, ve veřejném prostoru to však mají stále těžší. Erudice ekonomů se tak dostala na úroveň mediálních psychologů, kteří na zavolání dokážou řešit jakékoliv kazuistiky na dálku, aniž by viděli pacienta a znali jeho anamnézu.
Čísla nestačí
Čtěte také
Typický je v tomto směru současný politický spor o to, zda je Česko spálená země, nebo v podstatě středoevropský premiant, slušně nastartovaný k novému ekonomickému růstu. Na obou stranách je dost lidí s ekonomickým vzděláním, kteří se snaží „vědecky“ doložit, jak se věci mají.
Když je nejhůř, vyberou se ukazatele, které se k výchozí tezi hodí lépe než jiné – sledujme například míru příjmové chudoby, hned se Česko vyjeví jako země zaručeného a relativně homogenního středního blahobytu. Míra kreativity v dokládání „ekonomické pravdy“ o Česku je někdy neuvěřitelná.
Jsme tedy z vyspělých zemí momentálně šestí nejvýkonnější, nebo je to tím, že mezi vyspělé nepočítáme růstové rychlíky z Indie a Číny? A dá se vůbec věřit renomovanému časopisu Economist, který Česko staví v Evropě tak vysoko, když jsou to lidé starého liberálního střihu? Konzervativní pohled na ekonomiku je přece jiný, a to hlavní, co sleduje, je tempo růstu HDP a míru okamžitého zisku na hlavu.
Čtěte také
Rozmlžená pseudoekonomická bitva o obraz českého národního hospodářství bourá Klausův mýtus o ekonomii jako o vědě par excellence. Čísla sama nestačí, vždy se vykládají v nějakém kontextu a ekonomové dokážou cvičit nejen s čísly samotnými, ale právě i s kontexty, v nichž mají čísla promlouvat.
Cokoliv je dnes možné. Ekonomika hoří jako spálená země, a zároveň je rozhicovaná pozitivně, je stabilní a přiměřeně roste směrem k hranici svého přirozeného potenciálu.
„Političtí“ ekonomové každodenně pracují na destrukci ekonomie jako vědy, na níž je spolehnutí, a o jejíž čísla se lze opřít. Pro občany, kteří toto nehezké představení sledují, se tím nic moc nemění.
Musejí i v ekonomii zůstat opatrní, zachovat si odstup a kritickou mysl a samozřejmě nejlépe – udělat si svůj vlastní malý kurs ekonomie, který jim alespoň částečně rozkryje tajemství světa, o jehož realitě se odborníci v českém veřejném prostoru nemohou dohodnout.
Nakonec takový seminář se nám všem zatraceně vyplatí. Pořád je totiž dost ekonomů, kteří se nefalšovaně domnívají, že ekonomie je skutečně klausovskou vědou věd, a nabízí jediné správné recepty na podstatné problémy lidského světa.
Chybí už jen maličkost: konečně se alespoň domluvit na těch číslech a pak se podle společných pravidel pohádat o jejich smyslu…
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
