Petr Fischer: Česko – nekulturní země, která nechce propagovat svou kulturu v cizině
Athény a Rotterdam zrušit, otevřít Bělehrad, Hanoj a Taipei. Anebo raději zrušit Stockholm, Milán a Tbilisi, a pak zase ne, a všechno zpět. Zavedeme franšízy, zefektivníme provoz, zvýšíme ekonomický výkon. Tak ve stručnosti vypadá strategie české kulturní diplomacie, provozované přes síť Českých center v zahraničí.
Čtěte také
Ministr Jan Lipavský tehdy ještě za Piráty, dnes za ODS, zavíral a zase otevíral; ministr Petr Macinka z Motoristů zefektivňuje. Přitom ani jeden neměl tak úplně jasno v tom, co by Česká centra měla ve světě dělat a čím jsou pro Česko tak důležitá. To je asi také důvod, proč jsou dlouhodobě podfinancovaná a místo systematického rozvoje si na nich každý nový ministr cvičí své manažerské schopnosti a osvědčuje míru nevztahu ke kultuře a jejímu významu pro diplomacii a známost Česka v zahraničí.
K čemu máme Česká centra velmi přesně ukázalo rušení rotterdamské pobočky, které vyvolalo i velkou petiční akci. I tady platí, že až když o něco přicházíme, zjišťujeme, co jsme měli.
Umělci a známé osobnosti ve zmíněné petici dokládali své zkušenosti s centrem v Nizozemsku, které je důležité jako finanční ale i vzdělávací centrum, jako místo, odkud se vychází do celé Evropy. Ostatně ne náhodou sem zamířily mnohé velké české firmy. České centrum tu, podobně jako jinde ve světě, nebylo jen doplňkem ekonomické diplomacie, nýbrž přesně naopak.
Čtěte také
Z obecnějšího kulturního pole roste i byznysová kultura, kterou pak také v zahraničí chápou jako součást širšího společenského pole dané země. Česká centra jsou tedy více než pohyblivým kulturním festivalem, zpřítomňováním české mentality a naladění do ciziny. Rotterdam ukazoval, že taková aktivita má smysl a že nestojí ani tolik peněz. Za tři miliony korun ročně se udělala spousta práce.
Podobně efektivně fungují i Česká centra v jiných zemích. Malé týmy jsou velmi kompaktní a dynamické a zvládnou tak kvalitní program. Z mála udělat díky osobnímu nadšení a nasazení hodně, to ostatně v Českých centrech platilo vždy. Jinak to ani vzhledem k trvalému nedostatku peněz nešlo.
Malé zázraky v rigidním ekonomismu
Když nyní ministr Macinka tvrdí, že musel vyměnit ředitelku Jitku Pánek Jurkovou, protože Česká centra potřebují zvýšit efektivitu, nedává to moc smysl. Za odvolané ředitelky se efektivita práce v Českých centrech dostala na samotnou hranu toho, co je za dané finační podpory vůbec možné.
Čtěte také
Ministr chce ještě více ekonomizovat hlavní vehikl české kulturní diplomacie cestou různých franšíz, které mají finančně odlehčit státu. Z celé ministrovy prezentace vyplývá, že hlavním cílem jsou další úspory, nikoli rozvoj hlubšího kulturního povědomí o Česku v zahraničí, což by se neobešlo bez investic do infrastruktrury a lidí. Česko přitom dává na svá centra směšných 200 milionů korun ročně a chce za to vynikající špičkovou prezentaci země ve 26 zemích světa.
S ministrem Macinkou rozhodně nebude líp. Slovo kultura ho zajímá více ve spojení kulturní války než kulturní politika či diplomacie. Přitom by stačilo spojit síly s ministrem kultury, taktéž za Motoristy, Otou Klempířem a zapracovat ve vládě na tom, že dávat peníze na kulturní prezentaci země v cizině má pro Česko větší přínos, než třeba rádoby ekonomické cesty šéfa Sněmovny Okamury do Číny.
Čtěte také
Země, jejíž politická reprezentace ani pořádně neví, k čemu má hlavní ramena své kulturní diplomacie, a proto na ně dává částky, které jsou pro státní rozpočet zcela bagatelní, se jen těžko může honosit epitetem kulturní. V nekulturně přehlíživém prostředí ministra Macinky i celé české vlády se to za nového ředitele Českých center Ivana Jukla sotva změní. Ale kdo ví, v Českých centrech dělali lidé vždy malé zázraky, třeba se tento étos vzdor politické přehlíživosti a rigidnímu ekonomismu podaří ještě chvíli udržet.
České franšízy a nadšení lidí však kulturní diplomacii na nohou dlouho neudrží. Bez peněz se dříve či později zhroutí. Ale co už – kulturu Česka přece netřeba propagovat, máme tenis a hokej, s tím si jako s reklamou ve světě vystačíme...
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
