Pavlína Brzáková: „Největší dobrodružství je mít doma šamana“

„Většina těch, kteří se vydávají na daleké cesty, obvykle volí předem vyšlapané pěšiny, na místo tvorby vlastních. Ti co se odváží překonat obavu z opuštěnosti, otevřou dveře nepravděpodobným setkání.“ To jsou slova Pavlíny Brzákové, ženy, kterou přátelé přezdívají „sibiřská rusalka“ nebo také „čarodějka z tajgy“. Právě ona překonala své nejčernější obavy a celkem patnáctkrát vycestovala za kočovnými pastevci Evenky.

Na mystických cestách za poznáním

Předměty proměňující se v lidské bytosti, lidojedi nebo lovci používající sokoly k polapení zvěře. Není těžké propadnout kouzlu sibiřských pohádek a tamnímu folkloru, ale málokdo z nás si dovede představit, že by 19 letech vycestoval do nehostinné země, aby studoval šamanismus. Etnoložka P. Brzáková takovou cestu podnikla a nakonec se tváří v tvář setkala s tím nejvyhlášenějším mystikem „dědečkem Kondraškou“: „Přivítání to nebylo zcela vřelé. Původně mě nechtěl pustit do jurty a myslel si, že jsem špión. Až teprve, když jsem obcházela kolem stavení třetí den v padesátistupňových mrazech a nachladila se, přijal mě jako svého pacienta.“ Nejen díky tomu měla P. Brzáková možnost nahlédnout do tajů šamanských rituálů. Bohužel diktafon, který jí původně do role „agenta“ pasoval, nikdy nic nezaznamenal, přestože byl zcela funkční.

Sibiřští šamani v Čechách

Díky Občanskému sdružení Šamanská jurta máme i my možnost nahlédnout do života neobyčejných mystiků. Jedním ze zakladatelů organizace je právě P. Brzáková a jak vzpomíná, i přes nesčetné „adrenalinové“ zážitky, které jí potkaly na Sibiři (střetnutí s medvědem, hrozící utonutí na jezeře, pokus o vraždu), je poskytnutí přístřeší těmto lidem ta nejobtížnější disciplína: „Dva z šamanů jsem měla přímo u nás doma. Jednalo se o silné osobnosti, trpící duševní poruchou a bylo to opravdu velké dobrodružství. Oni prožívají své sny a řídí se tím co vidí.“ Setkání prý ale vždy stála za to, protože přírodní náboženství nás učí co znamená být člověkem: „Nám všem by prospěl návrat k lidským hodnotám. Zvykli jsem si na to žít příliš rychle. Naše společnost je postavena na výkonu a neumíme se tolik zastavit a naladit na druhého.“ To je tedy podle slov etnoložky ta pravá cesta k probuzení lidskosti a hlubšího vnímání.

Konec kočovného života

Po rozpadu Sovětského svazu bylo několik pokusů vrátit kočovníky zpět do přirozeného prostředí. Byli totiž násilně přinuceni žít ve vesnicích a po jejich návratu do tajgy už nejsou schopni žít přirozeně v souladu s drsným prostředím: „Proto jsem také na místo přestala jezdit. V jisté fázi jsem zjistila, že stařešinové, které jsem měla to štěstí poznat, už nežijí a současníci o tradicích příliš nevědí. Učila jsem je např., jak se zbavovat komárů.“ To byl tedy pro P. Brzákovou jeden ze signálů, že je její výzkum je již u konce.

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru…