Pavel Vondra: Filipínci slaví výročí své sametové revoluce
Nejlepší chvíle mého života, říkají dodnes filipínští pamětníci, když vzpomínají na ony čtyři únorové dny roku 1986, kdy tradiční dopravní zácpu na manilské silniční magistrále Epifanio de los Santos Avenue, známé pod zkratkou EDSA, nahradil miliónový lidský dav.
Srotil se tam, aby ochránil armádní vzbouřence, kteří vypověděli věrnost prezidentu Marcosovi, jenž se krátce předtím pokusil i po dvaceti letech u moci zfalšovat výsledky voleb a prodloužit si mandát. Marcos poslal k sídlu vzbouřenců tanky, stalo se však něco nečekaného - vojáci náhle tváří v tvář obrovské neozbrojené síle lidu nebyli schopni střílet a buď jen nečinně přihlíželi, nebo se sami přidávali na stranu revoluce.
Prezidentovi nakonec nezbylo než spěšně opustit prezidentský palác, a jeho režim se zhroutil. Zdejší katolická církev to později prohlásila za zázrak a nechala na křižovatce ulic EDSA a Ortigas, kde se kolona obrněných transportérů a tanků zastavila, zbudovat kapli zasvěcenou Panně Marii jako výraz vděčnosti za odvrácené krveprolití a návrat demokracie.
Ať už ale byla „revoluce z Edsy", jak se jí přezdívá, darem z nebes, nebo naopak zezdola, tedy cosi jako národ sobě, Filipínci svou sametovou revoluci právem považují za jeden z vrcholných momentů moderních filipínských dějin.
Není to nicméně pocit univerzálně sdílený, už během úřadování Corazon Aquinové, která jako prezidentka dohlížela na obnovení demokracie v zemi, se u řady lidí dostavil spolu s trpkým poznáním, že svoboda není všelék a řada problémů - zejména těch ekonomických - se s pádem režimu nevyřeší, ale naopak často prohloubí, pocit rozčarování.
Což jen nahrálo bezbolestnému politickému comebacku exponentů bývalého režimu, včetně rodiny samotného Ferdinanda Marcose, byť on sám už se návratu z exilu na Havaji nedožil.
Zato jeho žena Imelda se ucházela o post hlavy státu hned v následujících volbách, a i když neuspěla, časem se vrátila alespoň do Kongresu, kam byla zvolena i její dcera Imee a také syn Ferdinand Marcos junior, řečený Bongbong.
Ten navíc momentálně vede v průzkumech preferencí mezi kandidáty na post viceprezidenta před květnovými volbami. Řadu lidí to přivádí k zoufalství. Marcosova rodina totiž nikdy neprojevila lítost nad tím, co se za minulého režimu dělo - únosy, vraždy, věznění politických odpůrců, a také rozsáhlá korupce a nepotismus, které zemi přivedly do vážných ekonomických nesnází.
Marcosovi loajalisté naopak akcentují jeho údajné zásluhy, např. o rozvoj veřejné infrastruktury a jako mantru opakují, že dějiny jednou prezidenta Marcose docení. Sám za sebe můžu říct, že ty, které jsem po více než desetiletém průběžném bádání o a na Filipínách, právě dokončil a poslal nakladatelství k vydání, to rozhodně nebudou.
Ne že bych jako někteří jeho kritici chtěl Marcose redukovat na karikaturu hamižného, mocí posedlého a paranoidního diktátora. Nelze popírat, že byl velmi schopný, snad až příliš, a že pro svou vizi tzv. Nové společnosti - Bagong Lipunan - dokázal nadchnout i část elit, časem se ale zcela zdiskreditoval a do dějin se zapsal především jako jeden z největších kleptokratů světa.
Většinu rozkradeného majetku navíc stát nikdy nezískal zpět a mnoho obětí režimu na odškodnění stále marně čeká. Nadpoloviční většina více než stomilionové filipínské populace je mladší 24 let, nezažila tedy nejen Marcosův režim, ale ani následnou vládu Corazon Aquinové, která v zemi obnovila demokracii.
A je vrcholně symbolické, že v roce 30. výročí revoluce z Edsy vede Filpíny k volbám její syn Benigno, jehož otec byl kdysi prvním Marcosovým vězněm a poté i jednou z posledních obětí jeho režimu. Nejen on bude zřejmě v květnu se zatajeným dechem sledovat, kam letos voličsky mimořádně silná generace tzv. mileniálů s krátkou, pokud vůbec nějakou, historickou pamětí Filipíny zavede.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
