Pavel Vondra: Aun Schan Su Ťij znovu vězeňkyní junty
Životní osudy Aun Schan Su Ťij připomínají tak trochu jízdu na horské dráze a popírají rčení o tom, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.
Už před třiceti lety dovedla Národní ligu pro demokracii, kterou krátce předtím pomáhala založit, k volebnímu vítězství, aby pak z domácího vězení, v němž měla strávit s krátkými přestávkami příštích 16 let, jen bezmocně sledovala, jak armáda odmítá uznat výsledky voleb a uzurpuje si veškerou moc v zemi.
Čtěte také
To se děje i nyní. A i když řada demokratických zemí světa, Českou republiku nevyjímaje, vojenský převrat v Barmě odsoudila, je málo pravděpodobné, že vojáci couvnou a Su Ťij bude moci pokračovat v tom, co si kdysi vytyčila jakou svůj životní úkol – pomoci s přechodem své rodné země k demokracii po bezmála půl století vládnutí vojenské junty.
Doby, kdy Aun Schan Su Ťij byla ikonou bojovníků za lidská práva na celém světě, jsou ale ty tam. O svou aureolu i některá ocenění z minulosti přišla v důsledku přehlížení bezpráví páchaného barmskou armádou na příslušnících muslimské menšiny takzvaných Rohingů v době, kdy stála v čele vlády. Když se Barma zodpovídala z nařčení z genocidy před Mezinárodním trestním soudem v Haagu, přijela dokonce osobně postup armády hájit.
Lidská práva musí platit pro všechny
Možná teď někteří její kritici uvidí za jejím čerstvým uvězněním karmu, já si zase myslím, že ji doběhla její vlastní slova. Když se v roce 2010 dostala po dlouhé době na svobodu, měl jsem možnost jí v Rangúnu předat osobní dopis od Václava Havla, jejího velkého zastánce a, jak se mi sama vyznala, i jejího velkého vzoru.
Čtěte také
Moc si vážila toho, že v principiální obhajobě lidských práv neustal ani ve chvíli, kdy se z čela disentu dostal do čela státu. Naopak podobná důslednost jí prý chyběla u Nelsona Mandely, k němuž byla sama často přirovnávána a který ji údajně zklamal, když se jako prezident nechal pohltit státnickými záležitostmi a zapomněl podle ní na solidaritu s bezmocnými.
Možná ji teď budou v dalším kole jejího věznění tato slova pronásledovat, pokud ve svých myšlenkách zabloudí i k osudům nešťastných Rohingů, pro které mají většinoví Barmánci pramálo sympatií.
Je téměř jisté, že by je před brutalitou barmské armády, která nikdy nepřestala být státem ve státě, neochránila ani v pozici šéfky vlády, protože do otázek národní bezpečnosti jako civilistka nemohla příliš mluvit. Přinejmenším by se ale projevením takové snahy, třebaže i s vědomím pravděpodobné marnosti tohoto počínání, přiblížila Havlovu odkazu neustupování bezpráví a využívání vlastní svobody ve prospěch těch, kterým je odepřena.
Nyní se po několika letech v parlamentu a ve vládě vrací do role vězeňkyně, kterou má zažitou mnohem víc. Je to snad až příliš kruté, ale výmluvně to ilustruje, kam se Barma na své cestě k demokracii posunula – nebo spíše neposunula –, a také to, že lidská práva musí platit pro všechny, protože jinak neplatí pro nikoho. V Barmě pak zejména ne pro toho, kdo nenosí uniformu.
Autor je editor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
