Pavel Polák: Co ukázala poslední cesta Merkelové do Moskvy?
Zahraniční cesty, které v tuto dobu podniká německá kancléřka Angela Merkelová, mají jeden významný přívlastek. Jsou poslední. Její oficiální cesta do Washingtonu za americkým prezidentem Joe Bidenem byla poslední, kterou podnikla coby kancléřka. A to samé lze říct i o její víkendové cestě do Mosky za Vladimirem Putinem.
Zatímco do Washingtonu jela po důkladné diplomatické přípravě oznámit, že Německo a Spojené státy budou opět více spolupracovat a že začíná nová éra tohoto transatlantického pouta, její cesta do Moskvy se v podobném duchu v žádném případě nenesla, ani nemohla.
Čtěte také
Berlínská diplomacie je vůči Moskvě posledních sedm let, tedy od ruské anexe Krymu, bezradná. Ačkoli zůstává německou mantrou, že je třeba spolu mluvit, a nechat tedy otevřené komunikační kanály, v otázce konkrétně Ukrajiny se Berlínu nepodařilo pohnout Ruskem takříkajíc ani o píď. I proto zůstala Angela Merkelová v otázce sankcí vůči Rusku neoblomná. Rušila by je, až by se Rusko konečně pohnulo a začalo plnit, k čemu se v Minsku zavázalo.
Navíc její cesta do Moskvy připadla přesně na výročí loňského útoku novičokem na opozičního ruského politika Alexeje Navalného, kterého pak v kritickém stavu nechala jeho rodina převézt do Berlína, kde ho později na nemocničním pokoji navštívila právě kancléřka Merkelová. Což se tehdy Moskvě vůbec nelíbilo.
Vzájemný respekt, nic víc
Merkelová na Navalného nezapomněla. Mluvila o něm s Putinem a mluvila o něm i po schůzce na společné tiskové konferenci. Jeho věznění je podle ní „neakceptovatelné“. A Německo bude jeho osud sledovat dál – podle Merkelové „nepustíme ho ze zřetele“.
Čtěte také
Už i proto je zřejmé, že Angela Merkelová si do ruské metropole nejela pro hezké fotky, které by mohly spolu s dalšími ozdobit konec jejího šestnáctiletého kancléřství. A přestože tam jela jako kancléřka, jejíž politický a mocenský vliv se s blížícím se definitivním koncem jejího funkčního období rozplývá, prokázal jí prezident Putin úctu, odpovídající mnoha rokům, které strávili současně v čele svých států. Putin oceňoval fakt, že mu Berlín dveře nikdy nezabouchl, což ale neznamená, že tuto nabídku komunikace vždy využil. Putin nazval Merkelovou „zářivou politickou osobností“. Rusko má prý „velký respekt před tím, co dokázala“.
Návštěva Merkelové v Rusku byla završením tohoto státnického vztahu, který byl prostý emocí. Merkelová je pragmatická, silná a úderná prohlášení do kamer nejsou její doménou. Její pragmatismus ovšem není bezhodnotový – nebo jinak řečeno – bezpáteřní. Případ Navalného ukazuje, že Merkelová mluví o tom, co považuje za důležité, bez ohledu na nelibost, kterou tím u svého hostitele způsobí.
Angela Merkelová v Moskvě řekla, že se politické systémy obou zemí za jejich úřadování nadále vyvíjely opačným směrem. Obě země jsou si vzdálenější, než byly před patnácti lety. To je konstatování, na kterém nezmění nic ani existence dalšího plynovodu na dně Baltského moře. Ten sice obě země spojuje a jak Německo, tak Rusko usiluje o jeho dostavbu i zprovoznění, ale přátelským poutem tyto trubky nejsou. Spíše pragmatickým, jak z pohledu Moskvy i Berlína.
Byla to v pořadí 20. cesta Angely Merkelové do Moskvy. A byla poslední. Ukázala, že jediným, co spojuje Merkelovou i Putina, je vzájemný respekt… nic víc.
Autor je zpravodaj Deníku N v Německu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
