Paměť občanské společnosti v Rusku

Tím, že uplynuly pouhé dva roky od její smrti a tím, že Putin stylem své vlády popřel principy občanské společnosti, tím se Politkovská stala symbolem této omezované a manipulované společnosti. Podobně se ale programově, či jen prostě podvědomě o totéž snažili i další novodobí ruští martyrové. Seznam obětí vyřizování si, ať už politických nebo obchodních účtů, by byl sáhodlouhý. V ruštině dokonce zdomácnělo původně anglické slovo "killer", které označuje nájemného vraha. Větší část onoho seznamu byla přitom popsána už za Jelcina. Vzpomínám si například, jak hned po svém příjezdu do Moskvy, v létě 1994 mi přímo pod okny vybuchl luxusní mercedes i s izraelsko-rakouským podnikatelem.

Konkurenční skupina afghánských veteránů zase jindy doslova rozmetala pietní hostinu přímo na hřbitově, kde se vzpomínkové setkání konalo. Jistě, to je ono vyřizování obchodních účtů, svérázný ruský styl, jak řešit podnikatelské neshody. Podstata je ale stejná. Lidský život v Rusku nemá valnou cenu a bariéry prakticky neexistují. Killer a jeho nájemce jsou prakticky nedotknutelní. Proto si nájemný vrah počká na oběť nejlépe před jeho bytem, v nečekaném okamžiku a zblízka několikrát vystřelí, odhodí zbraň a už ho nikdo nikdy nevidí. Násilí se v ruské společnosti udomácnělo, lidé ať už z důvodů existenčních problémů nebo pod vlivem obecného násilí páchaného státem, okorali. Podle jakési statistiky průměrný Američan po dobu než dosáhne plnoletosti shlédne v televizi v průměru 11 tisíc násilných scén.

V Rusku je to dvakrát tolik. Násilí se stalo nejen prostředkem vyřizování účtů mezi jednotlivci, ale také metodou politického řízení státu. Před prezidentskými volbami v roce 1996 otřásla Moskvou série pumových atentátů v trolejbusech mětské hromadné dopravy. Nikdo nezahynul. Organizátorem akce měl být šéf Jelcinovy ochranky a jeho důverník gen. Koržakov. Na prahu tisíciletí vybuchly v Moskvě dva obytné domy. Zahynuly desítky lidí. Organizátorem byli ofciálně Čečenci, neoficiálně jím měl být sám Putin a mocná FSB, aby zpracovali veřejnost a získali záminku k druhé čečenské válce. Tu už veřejnost brala tak, jak stát chtěl. Tedy jako spravedlivý boj s teroristy. V Rusku je několik citlivých témat, kterým je v profesi novináře lépe se vyhnout. Tím prvním je Čečensko. Anna Politkovská by o tom mohla vydat nejpádnější svědectví. Další jsou armáda a obnova vojenské moci Ruska.

Takový byl i případ Dmitrije Cholodova. I když tady to dokonce došlo k soudu s domnělými vrahy. Všech šest obviněných bylo ale omilostněno a jeden z nich dokonce dostal miliónové odškodné. Tehdy 27letý Cholodov, vojenský zpravodaj Moskevského komsomolce, měl dostat důkazy korupce v armádě. Namísto nich byla ale v kufříku, který mu kdosi nechal v úschovně na nádraží, mina, která mladíka doslova rozpůlila v pase. Ještě dlouhých 20 minut mluvil Dima se svými kolegy a bolestně umíral, než v centru Moskvy přijela sanitka s lékařem, který už jen konstatoval smrt. Za pár dní, 17. října to bude 14 let. Populární televizní novinář a současně také ředitel veřejnoprávní televize Vlad Listěv zahynul rukou killera v březnu 1995. Jistěže na prahu vlastního domu. Listěv věděl, že si zahrává s ohněm, když drasticky omezil reklamní prostor v televizi ORT. Prý chtěl tímto způsobem zjistit, kdo skutečně řídí zemi. Podle rozšířeného mínění to byl tehdy Boris Berezovskij.

Vzražda populárního novináře, kterého vynesla na výsluní Gorbačovova "pěrestrojka" vyvolala zděšení. Tisíce lidí, podobně jako v případě Cholodova, či Politkovské přišly, aby se naposledy rozloučily s těmi, kterých si vážily a které milovaly. Tehdy! Na Politkovskou si letos, pod dvou letech vzpomnělo pár set lidí, na Cholodova či Lištěva už jen desítky. Chtělo by se říci: Rusové ztrácejí příliš rychle paměť. Ruku na srdce, není to ale i náš problém. Naštěstí se u nás nepohodlní novináři nestřílejí. Ale občanská společnost je silná svou občanskou pamětí. Ať je to v Rusku, nebo v Česku. Fakt, že státní moc občanské společnosti nepřeje, by pak měl být naopak stimulující, nebo dokonce alarmující. Předpokládá to ovšem dospělost a do té zřejmě ruská společnost ještě nedospěla.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .