Palestinsko-izraelské námluvy a další krize izraelské vlády

2. prosinec 2004

Od smrti palestinského předáka Jásira Arafata uplynuly tři týdny a situace na Blízkém východě se vyvíjí jen pomalu a opatrně. Nový předseda Organizace pro osvobození Palestiny Mahmúd Abbás se k Izraeli záměrně chová zdrženlivě a usiluje o to, aby byl v lednových volbách zvolen Arafatovým nástupcem v čele palestinské samosprávy.

Nechce opakovat chybu, kterou udělal vloni na podzim jako premiér, kdy s Izraelem spolupracoval tak vstřícně, že byl označen za zaprodance židovského státu a USA a přinucen k rezignaci. Tentokrát hned na počátku své nové politické dráhy pro jistotu prohlásil, že bude kráčet v Arafatových šlépějích, a dokonce zdůraznil, že se při eventuálních jednáních nevzdá požadavku na návrat všech palestinských uprchlíků do budoucího palestinského státu, i když dobře ví, že s tímto přístupem by se s Izraelci daleko nedostal.

Jde však zřejmě jen o strategii, a pokud by byl Abbás předsedou palestinské samosprávy skutečně zvolen, svůj postoj by asi zmírnil. Jeho obavy šly tentokrát tak daleko, že se nechtěl ani vyfotit s odstupujícím americkým ministrem zahraničí Colinem Powellem, aby se nezdiskreditoval v očích radikálních Palestinců. Jeho rezervovaný postoj mu pak skutečně přinesl vytoužené ovoce v podobě oficiální nominace strany Fatah, jedné z nejpodstatnějších politických sil. V Abbásův prospěch se pak zvažované kandidatury vzdal i další možný Arafatův nástupce, Marwán Barghutí, který si odpykává pět doživotních trestů v izraelském vězení. Podle nejnovějších zpráv si to však nakonec rozmyslel a kandidovat přece jen bude - což ještě přinese nejeden problém.

Jak Mahmúd Abbás, tak izraelský premiér Ariel Šaron oficiálně vyjádřili ochotu a vůli k obnově jednání, ke kterému však může dojít až po palestinských volbách. Izrael šel ve své vstřícnosti tak daleko, že předběžně souhlasil, že umožní volby i jeruzalémským Arabům a odstraní na dobu hlasování bezpečnostní zátarasy na silnicích, a nevyloučil ani stažení vojáků z palestinských měst a obcí, aby jejich obyvatelům usnadnil přístup k volebním urnám. Šaron dokonce připustil, že by mohl s Palestinci koordinovat evakuaci židovských osad z pásma Gazy, kterou chce uskutečnit příští rok a dosud ji plánoval jako jednostranný krok.

Obnovu mírových jednání přijelo v posledních dnech do Izraele podpořit i několik světových politiků: kromě Powella také ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, jeho britský kolega Jack Straw a ve středu jejich egyptský protějšek Ahmad Abúl Ghajt. Jen jeho jednání však byla konkrétní a plodná: s Izraelci se dohodl, že Káhira vycvičí palestinské policisty a rozmístí 750 egyptských vojáků na hranici s pásmem Gazy, kteří zde posílí bezpečnost a zabrání pašování palestinských zbraní tunely z Egypta, přestože mírová smlouva mezi oběma zeměmi z roku 1979 nic takového neumožňuje.

Až do poloviny tohoto týdne se na Blízkém východě nic převratného nedělo, politikové na všech stranách hýřili úsměvy a dobrou vůlí a izraelská média trápila jen hejna sarančat z Egypta, která zaplavila izraelský jih.

Ve středu však kobylky ustoupily novému tématu, jímž je další krize izraelské vlády. Parlament totiž v prvním čtení neschválil návrh rozpočtu na příští rok, protože jej nepodpořila koaliční strana Šinui, a vládnoucí Likud tak zůstal bez partnera. Šaron za to okamžitě všech pět ministrů Šinui odvolal z vlády. Poslanci této strany nesouhlasí s částkou 290 milionů izraelských šekelů, tedy asi 66 milionů amerických dolarů, které by podle návrhu rozpočtu měli od státu dostat ortodoxní židé na své náboženské školy. Šinui jako světská strana bojuje proti množství výhod a privilegií, kterým se náboženské strany v Izraeli tradičně těší výhradně proto, že zvednou ruku pro jakoukoli vládu, která jim tyto výhody a finanční prostředky zajistí.

Řada komentátorů je však přesvědčena, že Šaron záměrně nehledal kompromis a krizi vyvolal sám, aby vlastnímu Likudu ukázal, že mu nezbývá, než vytvořit vytouženou vládu národní jednoty s opoziční Stranou práce Šimona Perese. Tento záměr totiž Likud v říjnu Šaronovi neschválil a podobná byla i situace ve Straně práce.

Protože Šaron si však zásadně dělá, co chce, a skoro vždy dosáhne svého, zahájí teď podle pozorovatelů jednání s Peresem, stranou Šas a dalším náboženským subjektem Jednotný judaismus Tóry. Pokud Šaron i Peres přesvědčí své strany k souhlasu, premiér získá podporu pro svůj plán stažení z Gazy, ale nikoli pro stávající návrh rozpočtu, proti kterému má Strana práce zásadní výhrady. Podle odhadů politologů si bude Šaron muset nové partnery koupit za cenu až 500 milionů šekelů, tedy asi 115 milionů dolarů, protože Strana práce bude požadovat větší investice do sociálních programů, školství a zdravotnictví a náboženské strany zase prostředky pro své účely. Kabinet se opět promění a nebude to poprvé. Premiér Šaron nepochybně vytvořil nový rekord v odvolávání ministrů - od loňského března, kdy vládu sestavil, už odešlo deset jejích členů.

Pokud by Kneset rozpočet neschválil do konce března, musel by kabinet odstoupit a následovaly by předčasné volby. Ani těm se však Šaron zásadně nebrání; je si vědom své popularity a je přesvědčen, že by opět zvítězil. Premiér se svou příslovečnou umíněností vždycky ustál každou zkoušku, a tak je víc než pravděpodobné, že obstojí i tentokrát.

autor: gzb
Spustit audio