Oxford představuje Williama Blakea jako věštce, světce, vizionáře a proroka

31. prosinec 2014

Výstavy díla anglického malíře a básníka Williama Blakea mají tendenci obsáhnout všechno, a proto návštěvníka vždycky ohromí. Poslední, kterou viděl recenzent deníku Daily Telegraph v Londýně, byla zkouškou výdrže.

Bylo na ní 500 obrazů, takže jediným schůdným řešením bylo přijít na výstavu podruhé nebo potřetí.

William Blake se velmi těžko omezuje. V jeho životě, umění, poezii a myšlení je tolik prvků, že je těžké sledovat jen jeden.

Nynější výstava v oxfordském Ashmoleově muzeu zatlačila do pozadí autorovu poezii, politické úvahy a filozofii, a seznamuje návštěvníka s umělcem, kterého líčí jako věštce, světce, vizionáře a proroka, upozorňuje Daily Telegraph.

Tento přístup podle recenzenta způsobuje, že výstava je poněkud nevyrovnaná. Úvod je věnován učňovským létům Williama Blakea a závěr je přehlídkou jeho tiskařských technik, které vyvinul mezi lety 1790 a 1800, kdy žil a pracoval v londýnské čtvrti Lambethu.

Čtěte také

V těch letech vznikala jeho nejlepší díla. Blake provádí návštěvníka krok za krokem technickou stránkou své pracovní metody, která byla stejně novátorská jako všechny ostatní aspekty jeho díla.

William Blake se narodil roku 1757 v londýnské čtvrti Soho. Když mu bylo 10 let, rodiče ho poslali do kreslířské školy, kterou vedl portrétista, krajinář, kreslíř a ilustrátor William Pars.

William Blake, Starý dnů, 1794

V době, kdy strávil rok na školách Královské akademie, byl Blake už velmi zručný kreslíř. Na začátku oxfordské výstavy je jeho akademická studie nahého mladíka kreslená tužkou, která kontrastuje s naivním vizionářským stylem jeho zralých let.

Když William Blake opustil tradiční funkci kreslení zachytit na papíře, co umělec vidí před sebou, osvobodil svou imaginaci, aby namaloval věci, které viděl okem své duše.

Slovo imaginace je klíč, který odemyká cestu k Blakeově umělecké vizi. V patnácti letech se dostal do učení k jednomu rytci a jeho nejranější práce jsou kresby gotických postav ve Westminsterském opatství.

Jejich prosté linie působí jako protiváha jemného stínování v kresbě akademického aktu.

Blake kopíroval pět let gotické obrazy v opatství, a to mu umožnilo pochopit spiritualitu středověkého umění, která se projevuje ve všech jeho pozdějších dílech.

Čtěte také

Od roku 1799 se Blake uplatnil jako rytec kopista a během několika let slušně vydělával na reprodukcích děl jiných umělců. Byla to sice řemeslně dokonalá, ale nikoli tvořivá práce.

Romantik by řekl, že u člověka Blakeova citu a představivosti muselo takové zaměstnání ničit jeho duši. Blakeova rytina podle Hogarthova obrazu Žebrácká opera mu vynesla dost peněz, aby si mohl koupit dům, ale vizionářský umělec měl stále daleko k práci, která charakterizovala druhou polovinu jeho života.

William Blake, Velký rudý drak a žena oděná sluncem, 1805-1810

Když William Blake píše ve svých prorockých knihách z pozdních 80. 90. let 18. století o osobnosti, která se staví sama proti sobě, líčí duševní újmu, kterou znal z první ruky.

Je to rozpor mezi lopotným kopírováním rytiny a osvobozujícím, radostným aktem kreslení věcí, které našel ve své obrazotvornosti.

A tady se dostáváme k samotnému srdci výstavy, k dílu, které William Blake vytvořil v době, kdy žil se svou ženou Kateřinou v londýnském Lambethu.

Jeho duševní boj o sjednocenou duši šel ruku v ruce s revolučními tiskařskými metodami, které v té době vyvinul. V běžných ilustrovaných knihách té doby byl na jedné straně text a naproti němu stála ilustrace.

Čtěte také

Blake však prožíval text a ilustraci jako jeden celek, a proto hledal tiskařskou metodu, díky níž by se mohl objevit na stejné stránce. Její pojetí mělo vyjádřit ideu, že text i obraz jsou při sdělování významu stejně důležité.

William Blake převrátil tradiční metodu tisku. Použil buď lak odolný vůči kyselině, nebo hustou lepivou barvu a nakreslil text i obraz na měděnou desku. Tu pak umístil do kyselinové lázně, takže pozadí bylo vyleptáno, zatímco obraz i text zůstal lehce vyvýšený nad povrchem a mohl se pokrýt inkoustem a vytisknout.

William Blake: Ilustrace k biblické knize Job

Díky této nové metodě se slova i text na jediné stránce dokonale sladily.

Ústředním bodem výstavy – a vyvrcholením Blakeovy práce jako ilustrátora – je sbírka dvanácti velkých barevných tisků. Jejich náměty pocházejí z bible, Shakespeara nebo Johna Miltona i z umělcovy vlastní představivosti.

Mezi nejznámější patří Starý dnů, Newton a Nebukadnesar – všechny jsou pojaty v radikálně novoklasicistním stylu a každý z nich nese stejně bohatý význam jako psané slovo.

Když na výstavě uvidíme zmíněné barevné tisky, budeme zřejmě váhat, co vlastně ty obrazy znamenají – a odborník se asi nemůže vyhnout kritickému výkladu.

Ale nynější oxfordská přehlídka chce, abychom se na ně dívali jako na krásná umělecká díla, odsunuli stranou ten či onen výklad a poddali se zářivým barvám a nápaditým tvarům.

Je důležité vědět, že Blakeovy velké barevné tisky jsou ve skutečnosti monotypy. Každý z nich je jedinečné umělecké dílo, které vznikne, když přitiskneme pomalovanou měděnou desku na papír.

Čtěte také

Podobně jako u všech jiných monotypů je první otisk silnější než druhý a třetí. Blake ještě na tisku pracoval vodovými barvami a perem s inkoustem.

Vidět různé obtisky těchto ručně kolorovaných monotypů pohromadě je něco jako zjevení. Barevnost Domu smrti neboli Lazarova domu sahá od modročerné na prvním otisku až k růžovým a tělovým tónům v pozdějších tiscích.

Autor pokračoval v práci na desce před každým dalším otiskem – zoufalá tvář napravo se na každém tisku mění.

Výstava v Oxfordu končí prací, kterou William Blake vytvořil v letech před svou smrtí v roce 1827, kdy se mu dostalo zaslouženého ocenění od skupiny mladých umělců.

Byli v ní John Linnell, Samuel Plamer a Edward Calvert. Je to znamenitý námět pro zvláštní výstavu, ale vidět ho po zážitku z velkých tisků je jakoby něco navíc.

Kurátor Michael Philips žije v Blakeově světě. Právě on objevil architektonické plány pro dům v londýnském Lambethu, kde umělec strávil nejplodnější léta svého života. Přízemní místnost, kde vytvářel své tisky, byla zrestaurována i s tiskařským lisem ze 17. století.

Kdyby návštěvníkům někdo ukázal, jak takový lis pracuje, byl by to velký zážitek pro lidi, pro něž je Blakeovo dílo nové, i pro ty, kteří strávili celý život v jeho společnosti. Výstava William Blake – učeň a mistr je v oxfordském Ashmoleově muzeu otevřena do 1. března.

Zpracováno ze zahraničního tisku.

autor: Jan Černý
Spustit audio