Otevření Hormuzu jako Trumpův úspěch? Ukazuje to, že Írán si umí diktovat, usuzuje Kalhousová
Prezident Donald Trump ohlásil mírovou dohodu Spojených států s Íránem. Izrael, kvůli kterému USA válku v Íránu rozpoutaly, ale odmítl stáhnout svá vojska z Libanonu. „Spojené státy měly mnoho důvodů, proč válku zahájit,“ připomíná v Interview Plus ředitelka Herzlova centra izraelských studií Univerzity Karlovy Irena Kalhousová a dodává: „Je jasné, že jak USA, tak Íránci ji budou prezentovat jako své velké vítězství. Ale kdo ji nakonec vyhrál, možná ukáže až čas.“
Kalhousová upozorňuje, že pozornost se při vyjednávání dohody přesunula z otázky íránského jaderného programu a podpory nestátních aktérů, jako je například Hizballáh, k tomu, zda a kdy Teherán znovu otevře Hormuzský průliv.
Čtěte také
„Už jenom to, že Donald Trump za jeden z velkých úspěchů považuje, že bude Hormuz otevřen, ukazuje, že Írán byl schopen diktovat agendu. A jestli se Íránu podaří zajistit si i do budoucna nějaké zisky z Hormuzu, tak to bude pro režim, který bojuje s nedostatkem financí, velké vítězství,“ poukazuje.
O konkrétních podmínkách konce války se nicméně bude teprve vyjednávat. Výsledkem má být memorandum potvrzující ukončení íránského jaderného programu a otevření průlivu.
„Íránci jsou známí tím, že umí prodlužovat jednání, až se k žádnému výsledku nedospěje. I to je jeden z důvodů, proč je Izrael extrémně nervózní,“ vysvětluje Kalhousová a pokračuje:
„Velké vítězství Íránu navíc je, že se mu podařilo podmínit uzavření memoranda tím, že Izrael přestane útočit na cíle Hizballáhu v Libanonu. I když do jaké míry má Amerika schopnosti dotlačit Izrael ke stažení z Libanonu, je otázka.“
Čtěte také
Celou situaci navíc eskaluje probíhající předvolební kampaň v USA i Izraeli, kde dává hlas radikálnějším názorům, jaké má třeba izraelský ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir. Ten už prohlásil, že se Izrael dohodou mezi USA a Íránem necítí být vázán.
Náročná je nynější situace i pro izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, pro nějž bylo ukončení íránského jaderného programu celoživotním cílem, a přesto k jednání není přizván.
„Na jednu stranu na něj bude tlačit domácí politická scéna, aby pokračoval ve vojenské operaci přinejmenším v Libanonu. Na druhou stranu tady bude obava reakce USA,“ uvažuje Kalhousová a zdůrazňuje:
„Pro Izraelce je vytvoření nárazníkové zóny něco, co po 7. říjnu považují za nutné. Nálada v Izraeli je taková, že je potřeba fyzicky odtlačit nebezpečí dál od izraelské hranice.“
Trpělivost, čas a zkušenosti
Kritiku ale sklízí vyjednávání i ve Spojených státech. „V Americe se téma Izraele stává velmi polarizační, ať už v rámci Demokratické strany, kde přichází nová generace politiků, která je mnohem kritičtější vůči Izraeli, anebo v rámci Republikánské strany, kde je v rámci hnutí MAGA podpora Izraele také velmi problematická,“ upozorňuje ředitelka Herzlova centra.
Čtěte také
Pro Trumpovu administrativu bude náročné vznikající dohodu prodat veřejnosti, a to v porovnání se smlouvou, kterou s Íránem uzavřel někdejší prezident Barack Obama v roce 2015. Trump ji ale opakovaně kritizoval.
„Donald Trump bude muset ukázat, že dohoda, kterou podepíše on, je výrazně lepší. A bude to muset ukázat více než rétoricky. Takže bude velmi zajímavé příštích 60 dní sledovat, jak to bude probíhat,“ předpokládá Kalhousová.
Prezident Trump je podle ní velmi netrpělivý, a tím se staví do slabší pozice. „Jestli mají Íránci něco, tak je to trpělivost, čas a zkušenosti,“ uzavírá expertka.
Jak se k mírovým jednáním staví izraelská společnost? Může dojít k rozkolu mezi Spojenými státy a Izraelem? A je reálné, aby se Íránci skutečně vzdali svého jaderného programu? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Petr Vizina.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

