Opraváři. Příběhy lidí, kteří udržují při životě staré přístroje, technologie a postupy
Opravování starých přístrojů se pro ně stalo vášní. Záchrana filmových projektorů, či zvukových efektů z šedesátých let má jedno společné téma – úctu k řemeslnému umu předků a ke strojům a přístrojům zhotoveným tak, aby fungovaly co možná nejdéle.
Vždy mě fascinovalo, jak při provozování a nahrávání hudby mohou v některých případech koexistovat stará i ta nejmodernější technika. Některé přístroje užívané ve zvukových studiích, nebo při nahrávání hudby jsou i šedesát let staré a dokáží nejen stále plnit svůj původní účel, ale také obstát v konkurenci přístrojů nejmodernějších.
Média, ještě zcela nedávno braná jako obstarožní a stojící na samém okraji vyhynutí, jako magnetofonové kazety, nebo vinyly, se vrací v plné síle. Sběratelé a nadšenci se pídí po starých elektronických hudebních nástrojích, které končí nejen jako exponáty ve sbírce technických kuriozit, ale také jako aktivně používané hudební nástroje.
Stará zvuková (nebo audiovizuální) technika a technologie jednoduše dokáže nalézt uplatnění i v dnešní době a to nejen jako součást nekonečného seriálu recyklace umění minulých dekád, ale také v současné produkci, jako součást hybridních systémů, využívajících jak softwarové nástroje a emulace, tak historické hudební nástroje a přístroje, například elektromechanická piana, nebo analogové syntezátory.
Spolehlivost a charakter těchto přístrojů vyznívají až nepřípadně, vzpomeneme-li na jepičí život naší spotřební elektroniky, běžných drobných zařízení, která se poškodí a nevyplatí se je opravovat, případně padnou za oběť „morálnímu zastarávání“.
Legenda o kazítku
To vedlo až ke vzniku urbánní legendy o „kazítku”, bájné součástce, která způsobí neopravitelné znehodnocení zařízení těsně po uplynutí záruční doby. Realita je však jednodušší: tajuplné kazítko bychom v nových přístrojích hledali marně, způsobem zhotovení a technickým provedením jsou však mnohé z nich nastaveny tak, že rozbití je skutečně jen otázkou času. Oprava je pak něco, s čím se nepočítá a co výrobce případnému opraváři v žádném případě nijak neusnadňuje.
Na tuto situaci reaguje hnutí Repair Café, nahrazující částečně tradiční opravny, které už z naší mapy téměř zmizely, jelikož u mnohých nových přístroji byla oprava dražší, než koupě přístroje nového. V Manchesterské deklaraci, prohlášení opravářských komunit z celého Spojeného království z roku 2018, se praví:
„Naše komunitní opravárenské akce dávají druhý život všem druhům výrobků, které předčasně selhaly: malé kuchyňské spotřebiče, počítače, rádia, nábytek, lampy, oblečení, kola a mnoho dalšího. Zaměřením na lidi a planetu naznačujeme budoucnost, kterou chceme – budoucnost, kde je oprava prosperujícím odvětvím naší ekonomiky; výrobky se snadno opravují a výrobci poskytují náhradní díly co nejdéle.”
Každý má právo na opravu
Kampaň za tzv. právo na opravu si klade za cíl umožnit opravu všem, ne jen autorizovaným servisům a opravářům. V reakci na tyto postoje přicházejí činné orgány EU s regulacemi. Od roku 2021 už má platit nařízení, přikazující firmám dodávat náhradní díly pro jednotlivé přístroje po dobu deseti let.
Jednotlivci, hovořící v tomto dokumentu nejsou členy žádného hnutí. Jejich motivací je obdiv a náklonnost ke starým technologiím, fascinace kvalitně vyrobenými přístroji a určitě také svého druhu afinita k technologiím samotným, schopnost komunikace s „duchem ve stroji“. Za každým z nich je specifický příběh, který je přivedl k opravování a „oživování“ starých strojů, přístrojů, technologií.
Součástí tohoto postoje je také jistá nostalgie po době, která ve výrobě kvalitního a také dlouhodobě opravitelného přístroje neviděla špatnou obchodní strategii, ale daleko víc otázku prestiže a jisté „stavovské cti“.
Lpění na používání přístrojů starých několik dekád může možná být jistým anachronismem a marným pokusem vnutit současné době něco ze starých pořádků. Vznik kavárenských opraven, návrat vinylu a kazet je ale důkazem, že ne vše, co je staré, patří na smetiště dějin.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
