Opozici Orbán vykreslil jako válečné štváče. Jeho vítězství férové nebylo, poukazuje komentátor Ehl

Jasným vítězem včerejších maďarských parlamentních voleb je strana Fidesz vedená Viktorem Orbánem. Po sečtení 99 % hlasů získala ústavní většinu v parlamentu, konkrétně 130 mandátů z celkových 199. Proti Fideszu přitom kandidovala sjednocená opozice, která v posledním předvolebním průzkumu ztrácela jen tři procentní body. Co se nakonec stalo? Čím to je, že Viktor Orbán nakonec vyhrál tak přesvědčivým rozdílem?

Bohužel se zatím mohu pouze domnívat, neviděl jsem žádné podrobnější analýzy, ale z toho, jak to vypadalo těch posledních týdnech před volbami, z toho, jak se dlouhodobě vyvíjela ekonomika, jak vlastně Fidesz ovládá téměř veškerý mediální prostor a v obecnějším slova smyslu veřejný prostor,  toho, jak omezené měla opozice zdroje na vedení kampaně a naopak Fidesz vlastně neomezené, se dalo usuzovat, že to hrací pole je velmi nakloněné v neprospěch opozice. Také tím, jak je navržený ten volební systém.  Čili se očekávalo, že to nebude jednoduché.

Čtěte také

Orbán je výborným architektem strachu, šance maďarské opozice nejsou tak velké, říká šéfredaktorka deníku SME

Já si myslím, že v těch posledních dnech a týdnech dokázal Viktor Orbán mobilizovat hlavně své jádrové voliče. On jich nezískal o moc víc než v roce 2018, jen o 100 tisíc, ale dokázal je mobilizovat myslím tím, že je odizoloval od války sousedství, kterou jinak všichni poměrně dost prožíváme. Zato když jsem tam byl týden před volbami na reportáži, tak jsem neměl pocit, že by Maďaři žili pomocí uprchlíkům, tím, jestli na Ukrajinu proudí nějaká humanitární nebo vojenská pomoc nebo jestli jich se to nějak dotýká, ale spíše měli takový ten pocit ‚my tady chceme náš klid, náš mír‘ a to jim Viktor Orbán sliboval.

Čili si myslím, že v tom finiši zahrálo tohle versus řekněme velmi slabý výkon opozice v takové té emoční sféře těch závěrečných dnů kampaně, kdy jsem měl pocit, že ti kandidáti opozice trochu nevědí, jak si s tím vším počít, ať už na té místní nebo na celostátní úrovni.

Když se zastavíme u některých těch věcí: zmínil jste volební systém. Možná připomeňme, že maďarský parlament se volí kombinovaným způsobem, 106 poslanců, tedy většina, většinově v jednomandátových obvodech, 93 poslanců se volí poměrným způsobem. Hraje to, jak je ten volební systém postaven, opravdu tak zásadní roli?

Čtěte také

Miluje fotbal a moc. Jak funguje Orbánova předvolební mediální propaganda?

K tomu ještě musíte přidat několik dalších faktorů: anglicismem se tomu říká gerrymandering, tedy narýsování volebních obvodů tak, aby to vyhovovalo vládní straně. My si to můžeme ukázat na příkladu lídra opozice Pétera Marki-Zaye, který je starostou malého jihomaďarského městečka Hódmezővásárhely, kde byl populární figurou, vyhrál tam proti kandidátovi Fideszu před třemi lety místní volby.

Teď tam proti němu kandidoval místní boss Fideszu a bývalý šéf kanceláře Viktora Orbána János Lázár a ten volební obvod byl navržen tak, aby k tomu městečku bylo přivařeno co nejvíce vesnic, ve kterých měl Fidesz jistotu vítězství a János Lázár šéfa opozice v tom přímém souboji v tom jednomandátovém obvodu porazil. A to se dělo po celém Maďarsku, tak to bylo navrženo.

Čili to jsou další takové drobnosti, stejně jako změna zákona o trvalém bydlišti, která Fideszu umožnila řekněme pružně přesouvat voliče tam, kde bylo potřeba vykrýt předpokládanou většinu opozice. Do nějakého bytu jste mohl nahlásit sto, stopadesát lidí a tím pádem mohli jít volit v obvodu, kde to bylo potřeba. Takové drobnosti, které jsou technické, ale když je na druhou stranu poskládáte dohromady, tak vytvářejí opět velmi nerovné pole.

Když popisujete tyto věci, dá se říci, že byly ty volby v Maďarsku férové?

Já myslím, že nebyly.

Čtěte také

Orbán přesvědčil Maďary, že je ochrání. Teď se zařadí víc do evropského mainstreamu, myslí si hungarista

Ještě se vrátím k vztahům Maďarska k Ukrajině, respektive k Rusku. Maďarsko má samozřejmě vlastní zkušenost s ruskou, respektive sovětskou invazí z roku 1956. Čím to je, že s touto historickou zkušeností většina lidí včera podpořila politika, který se vlastně nechce výrazně angažovat proti ruské invazi v sousední zemi?

Toto byl pro vládní Fidesz trošku oříšek toho 24. února, kdy jsem slyšel, že vlastně museli zahodit a zmuchlat plány na kampaň a vymyslet něco nového. Zhruba do dvou, do tří dnů s tím začali, byla to právě ta dichotomie mír – válka. A já myslím, že zejména u těch konzervativnějších a starších voličů ten šestapadesátý rezonuje a právě proto slyšeli na to heslo Viktora Orbána, že ‚já představuji mír, zatímco opozice chce válku‘ ve smyslu, že Maďarsko se připojí k válce na Ukrajině.

Tam opozice udělala taktickou chybu, že se k té ruské agresi vyjádřili lídři opozice jako první, tím pádem Fidesz mohl kontrovat. A protože v opozice jasně podpořila sjednocený postoj Západu a bojující vládu prezidenta Zelenského, tak z nich mohl Orbán pomocí své propagandistické mašiny udělat válečné štváče, řečeno starší rétorikou. Tím pádem se spousta Maďarů vlastně zalekla toho, že by se mohli stát součástí něčeho, co by ohrozilo jejich když ne přímo národní existenci, tak jejich pocit bezpečí a jistoty, který jim do velké míry Fidesz za těch 12 let vybudoval.

Na základě čeho si Maryin Ehl myslí, že může Orbán začít koketovat s myšlenkou opuštění Evropské unie? A bude jeho vítězství znamenat konec spolupráce Visegrádské čtyřky? Poslechněte si celý rozhovor vedený Tomášem Pancířem.