Opět jsme pod tlakem, tentokrát ekonomickým, říkal Olbram Zoubek na počátku 90. let
Rovných sto let uplynulo v úterý 21. dubna od narozemí Olbrama Zoubka, jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů 20. století. Jeho pozoruhodné dílo se stalo symbolem odporu proti totalitě a současně i symbolem hluboké lidskosti.
Ovlivněný rodiči
Olbram Zoubek se narodil 21. dubna 1926 v Praze. Vzpomínal, že rodiče byli intelektuálové. Po mamince podědil oči a dlouhověkost.
„Ale maminka mě ovlivnila složitě. Víte, to se trochu vstoupilo na tenkej led. Samozřejmě jako dítě jsem maminku miloval, jako všechny děti. Ale potom trochu později jsem pochopil, že maminka je přísná.“
Jeho rodiče mu dali zvláštní jméno. „Tatínek tušil, že budu velký dítě, už podle váhy a podle všeho. A říkal, že mu trochu vadí, že mě podělí svým jménem Zoubek, zdrobnělinou. Takže druhé jméno to mělo vyrovnat. Takže ten Olbram je trochu toho obra se dá vyložit,“ popsal.
Jeho bratra pojmenovali Ratmír a on sám v tradici poněkud zvláštních jmen pokračoval. Starší dceru pojmenoval Polana a mladšího syna Jasan.
V dokumentu Jeden den s Olbramem Zoubkem z roku 2009 dále vzpomíná na svoje manželství a popisuje svou tvorbu.
Ekonomický diktát
V roce 1991 natočila Lea Slámová pořad Ateliér, ve kterém se Zoubek zamýšlí nejen nad vlivem nové doby na umění.
„Já řeknu příklad z minulosti. Žili jsme 40 let pod diktátem, pod nátlakem politickým, ekonomickým a ideologickým, ale musím říct, že ten nátlak nebyl tak dokonalej. Víte, oni ho nedělali lidi dost profesionálně, dost odborně, dost chytře, byl polopatický a zejména měl mezery právě pro tu neprofesionalitu těch svých prováděcích lidí,“ vysvětloval.
Bylo možné uniknout do výstavních síní na okraji Prahy, do galerií mimo Prahu a dalo se uživit. On sám sice neměl moc zakázek, ale podařio se mu celou dobu živit restaurováním.
„Teď přichází jiný vliv společnosti. Souvisí to s těmi otevřenými okny, s těmi všemi změnami, které prožíváme, kterým samozřejmě fandíme, ale přece tam cítím povinnost před něčím z toho průvanu z těch otevřených oken varovat. Opět jsme pod tlakem. Tentokrát mnohem profesionálnějším, jemnějším, chytřejším a bez děr. A je to tlak ekonomický.“
„Dřív jsme mluvili o tom, co budeme dělat, jestli to třeba prosadíme na nějaké výstavě, jestli třeba na Sjezdu výtvarníků prosadíme nějaké změny. To byly předměty našich debat. Nyní dost často mluvíme o penězích. Mluvíme o tom, jak přepočítávat koruny na marky, jak která galerie na Západě platí, jak která auční síň je otevřená, jaké dává podmínky. To je nenápadnej tlak a nikdo nás nenutí měnit svůj názor. Ale přece jenom nás to svým způsobem nutí myslet v kategoriích peněz. A to je pro umění nepříznivá situace.“
Poslechněte si další názory Olbrama Zoubka a jeho vzpomínky v Návratech časem.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
