Ondřej Vaculík: O důchodové reformě, budoucnosti, motivaci a produktivním věku

Důchodkyně
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Důchodkyně

Třicet let se u nás mluví o nutnosti důchodové reformy.

Třicet let zejména střední generace žije v obavách, v pochybách, jestli až ona půjde do důchodu, vůbec nějaký dostane; a pokud ano, jestli ten důchod bude k důstojnému žití.

My, co už jsme ve starobním důchodu, někdy slýcháváme: no vy se máte, vám se důchody zvyšují, na vás my zdatně vyděláváme, ale kdo vydělá pak na nás? Tu obavu posiluje i ministryně financí Alena Schillerová, když naznačuje, že dnešní důchodci těží z produktivních silných ročníků tzv. Husákových dětí, ale až ty půjdou do důchodu, kolem roku 2030, budou to mít mnohem horší. 

Důchodovou reformou se zabývá Komise pro spravedlivé důchody, která navrhuje nynější veřejný důchodový pilíř rozdělit na dva. Z jednoho pilíře by se hradila solidární část penze z daní, tedy z veřejného rozpočtu; z druhého pilíře by lidé dostávali zásluhovou část důchodu, hrazenou z vybraného pojistného.

S takovým pojetím důchodového systému bychom snad mohli i souhlasit, objevuje se v něm, co se mnohým politikům jevilo jako nepřijatelné: a to je úhrada oné solidární části, jakéhosi minimálního důchodu, z veřejného rozpočtu.

Aby lidé mohli věřit v budoucnost

Domnívám se, že právě toto ustanovení by se mělo stát součástí důležitého zákona: že totiž stát bude z veřejného rozpočtu hradit onu solidární část vždy, za všech okolností. Tedy že nejen střední generace, ale například i děti budou mít jistotu důchodového zajištění. 

Průměrný produktivní věk člověka činí 45 let. I při prodlužování lidského věku je to pořád ta nejpodstatnější část našeho života. Kdy člověk poskytuje svůj um, kvalifikaci a práci pro veřejnost. Přitom musí překonávat i různé ústrky, zklamání, nevděk, musí být stále dynamický, flexibilní, pořád si zvyšovat kvalifikaci atd., aby na našem trhu práce co nejlépe obstál.

Jenom díky tomu se můžeme všichni, tedy od dětí až po starce, například vozit ve stále pohodlnějších tramvajích, využívat bezbariérových cest a vstupů, jezdit po cyklostezkách, učit se všem oborům nejmodernějšími způsoby, cestovat za poznáním, projevovat či sdílet kulturní i sportovní aktivity, atd. Většina lidí dříve, nyní, i v budoucnosti pracovala, pracuje a bude pracovat ku prospěchu společnosti, pro rozvoj a kultivaci našeho veřejného prostoru, pro budoucnost.

Domnívám se, že zajistit současníkům i budoucím solidární důchody z veřejného rozpočtu je dokonce důležitější než výstavba dálnic. Jde o nezbytné opatření, aby lidé mohli věřit v naši budoucnost. A to je veliká motivace.        

Autor je spisovatel a komunální politik