Ondřej Konrád: Zjitřený odkaz samotářky Evy Olmerové

Neboť za svého mládí v 50. letech vášnivě čundrovala, což tehdy nebyl druh relaxace komunistickým režimem příliš tolerovaný. A proto ovšem pro odbojnější nátury, jakou Olmerová doslova překypovala, o to přitažlivější. A což ji také zavedlo k typům vnímaným úřady coby delikventní.

Olmerová se také na nějakou dobu ocitla proto za mřížemi a kádrový škraloup ji pak opakovaně neblaze dostihoval. Vždycky se našel někdo iniciativní, aby v dostatečném předstihu upozornil, že by trestaná pěvkyně se spíše záporným postojem k budování socialistické společnosti mohla povážlivě ohrožovat mravní integritu naší mládeže.

Takže ji bylo kupříkladu zakazováno vystupovat v divadle Semafor, které se ale za ni postavilo a Olmerovou na svých prknech aspoň na čas uhájilo. Podezřelá ale zůstávala, a komplikace ji provázely vlastně po celou uměleckou dráhu. Jíž si ovšem také sama ztěžovala servítky si neberoucí upřímností i nestandardním životním stylem bouřlivačky a průšvihářky.

A přesto dosáhla několika skvělých výsledků, především ve spolupráci s jazzovými hudebníky. Ke kterým ji poutala nejen svobodomyslná muzika, ale v některých případech i podobně svobodný duch. Nad nímž právě ostražitě bděli různí soudruzi a soudružky, jimž se při pouhém vyslovení zpěvaččina jména dělaly mžitky před očima.

Na sklonku kariéry se sice Evinka, jak jí říkal velký ctitel jejího zpěvu, spisovatel Ivan Vyskočil, dočkala vydání několika alb. Ale to už byla divokým životem a věčným pronásledováním dosti podlomená a bylo to občas při jejích vystoupeních znát. Těžko říci, jestli by tomu bylo jinak, i kdyby si na ni v jednom kuse někdo nestěžoval.

Logo|foto:Český rozhlas

Tvrdohlavá nepřizpůsobivost a nepoddajnost by dost možná byla na překážku hladkému působení i v podstatně otevřenějším a bezpředsudečném prostředí.

S „Olmerkou“, tak jí publikum familiárně nazývalo, si automaticky spojujeme kulturní tání šesté dekády. Ve kterém se jí také nejvíc dařilo a tehdy potkávala optimální ideální skladatele, textaře i tvořivé doprovazeče. Tehdy se dost možná mohla stát opravdovou velkou hvězdou. Jenomže by se zároveň musela zásadně změnit v disciplinovanou ctižádostivou profesionálku. A pak by třeba ztratila onu vnitřní naléhavost a opravdovost, pro niž ji nepřestáváme milovat. Ani po tolika letech.

A možná jednou ještě dojde k tomu, co by si zasluhovala. Tedy k jakémusi „kritickému vydání“ těch nejsilnějších nahrávek. Pravda, nebylo by jich ani zdaleka tolik, jako v aktuální trojcédečkové edici Supraphonu k onomu výročí.

Osobně si, možná trochu kacířsky, myslím, že by se vešly na formát jediného disku. Který by byl ale opravdovým skvostem z odkazu jejích „blues samotářky“. Která přitom byla tak družná a nešťastnější v obklopení přátel a obdivovatelů. Pro něž byla ochotná se rozkrájet. Zdaleka ne jen na pódiu nebo v nahrávacím studiu.