Ondřej Konrád: Welšské vánoce pro malé i velké

Na obojím asi něco je, ale šlo o knížku, kterou mohou s obrovskou chutí číst vlastně všichni, od prarodičů k vnoučatům. Má jen pár stránek a půvabné ilustrace od v Bratislavě vystudované a v Praze usazené Japonky Nanono Ishidu, tak trochu ve stylu Petra Síse anebo Františka Skály. Napsal ji kdysi Dylan Thomas a česky vyšla letos vůbec poprvé. Jmenuje se „Vánoce jednoho kluka z Walesu“ a jde o úžasný gejzír dětské představivosti a vynalézavosti, podnícený zážitky z malého přímořského města v období, kdy bylo vypravěči šest a dvanáct dní i nocí nepřetržitě sněžilo. Anebo snad obráceně: co prožíval ve své imaginaci dvanáctiletý po šesti dnech a nocích husté chumelenice, kdy v moři mrzly ryby. Tak to aspoň autor v úvodu říká.

Moje generace se o Thomase začala zajímat, jakmile se kdesi dočetla, že si jeho nevšední křestní jméno půjčil coby umělecké příjmení básnivý písničkář Bob Dylan. A narazili jsme na brožovaný výbor veršů „Zvláště když říjnový vítr“, kterou v šedesátých letech přeložila Jiřina Hauková. Respektive prvé převody Thomase pořídila už koncem 40. let, ale na knížku moderního básníka z Velké Británie nebyla tehdy příhodná doba. I když on sám tu byl skoro na den rok po únorovém převratu jako host spisovatelského sjezdu a paní Hauková ho provázela. Napsala o tom v doslovu onoho výboru, jak tenkrát na Thomase čekala na hlavním nádraží a nemohla ho poznat, neboť alkoholem podlomený pětatřicátník nabyl značně na objemu a sám to hned s omluvným úsměvem řekl: „I´m fat“ - Jsem tlustý. A okamžitě žádal dovést do nějakého typického pražského „pubu“. Kde pak objednával sadu „big ones“, velkých piv. A také tehdy sněžilo a podnapilý Dylan uklouzl na malostranském svahu a se smíchem chytal do dlaní sněhové vločky. Od Bonaparta, či které pivnice, sešli pak v noci na Kampu k Vladimíru Holanovi. A Hauková píše, že jelikož český básník neuměl anglicky a welšský zase francouzsky, dohadovali se posunčinou a vyslovovali jména světových poetů a ukazovali, jak je podle nich který veliký.

Později jsem pak také četl v Craftových hovorech s Igorem Stravinským, že s Thomasem počátkem padesátých let pracovali na libretu opery, které po náhlém Dylanově úmrtí pak dopsal jeho souputník Wystan Hugh Auden. Má titul Život prostopášníka a patří mezi skvosty hudby 20. století. Stravinskij i jeho paní Věra byli ovšem do věčně přinapilého, ale vždy rozkošného Thomase úplně zamilovaní. A jeho náhlý odchod v tak mladém věku hořce oplakali.

Dojetí, radostné a okouzlené, vzbuzuje i knížka, kterou mně a synovi letos přinesl Ježíšek. Nevím jak on, ale já se k ní budu určitě vracet. Zřejmě hlavně kolem Vánoc. Nejlépe tehdy, když bude šest nebo dvanáct dní padat sníh. Po kterém kdysi v Praze klouzal host Svazu československých spisovatelů, kteří si ve víru ideologických proslovů a ve stínu temné totalitní moci ani nevšimli, že mezi ně shodou náhod, a snad veden zvědavostí, zavítal jeden z nejosobitějších literátů planety. Jehož verše, ale i třeba sbírka povídek pod jamesjoyceovským názvem „Portrét umělce jako štěněte“, či „Vánoce jednoho kluka z Walesu“ nejen že přežily drtivou většinu spisků delegátů oné spisovatelské trachtace. Ale dodnes oslovují čtenáře více generací a to nikoli jen pod vánočním stromkem.