Ondřej Konrád: Tomáš Halík české prostředí přesahuje a zároveň oslovuje
Před nedávnem vyvolal diskusi rozhovor v sobotní příloze Lidových novin, který vedl filosof Tomáš Hříbek s americkým fyzikem Lawrencem Kraussem. Ten je, dalo by se říci, cosi jako „aktivní ateista“ a pro příkré výrazy vůči veškerým náboženstvím nechodí daleko. A hovoří například o potřebě se víře vysmívat. Autor interview mu nahrává a přiměje jej i k vyjádření o profesoru Tomáši Halíkovi v souvislosti s letošním udělením Templetonovy ceny.
Toho ovšem Krauss vůbec nezná a ptá se tedy, o čem píše. Když se od Hříbka dozví, že jde o „teologii, kázání a meditace“, opáčí briskně: „Aha. Tedy pitomosti?“ Dodávám, že onu následnou polemiku na stránkách Lidových novin ovšem primárně nevyvolal výrok k Halíkovi, nýbrž rozhovor vůbec.
Kraussovým oponentům se jevily Američanovy odpovědi - zjednodušeně řečeno – jako ploše zjednodušené. Tomáš Halík, pokud je mi známo, se k nim prozatím nevyjádřil. A zřejmě tak asi ani neučiní. V českém, převážně ateistickém prostředí, je ale na leccos zvyklý. A ví velmi dobře, že místní ateismus, anebo spíše odmítání především katolické církve, tu zůstalo z totalitních časů až překvapivě pevně zakořeněné.
Což podle všeho pochází jak z jiráskovské interpretace pobělohorského období i z odporu k náboženské doktríně rakousko-uherské, na něž pak plynně navázal a živnou půdu nalezl „vědecký komunismus“. Češi sice nepropadli Leninovi a jeho následovníkům, nicméně výsměch „náboženskému tmářství“ jim chtěj nechtěj konvenoval. A že je negativní vztah hlavně k římskému katolicismu u nás stále aktuální, vidíme například i z postojů veřejnosti a značné části politického spektra vůči restitucím církevního majetku.
Vzhledem k tomu jsou postavení a známost Tomáše Halíka na české scéně přinejmenším pozoruhodné. Druhdy tajně vysvěcený kněz se se svými četnými vystoupeními a publikacemi stal nepominutelnou osobností a respekt k němu mají i mnozí přesvědčení ateisté. Berou jej coby hluboce vzdělaného myslitele, s kterým je možné diskutovat prakticky na jakékoli společenské téma. A vědí, že Halík, pro ortodoxnější teology místy až příliš liberální, usiluje právě o dialog s nevěřícími, anebo s vyznavači jiných náboženství a myšlenkových proudů.
Tak je vnímán i v zahraničí a proto právě byl poctěn významnou Templetonovu cenu, udělovanou od roku 1973, poprvé Matce Tereze. V seznamu laureátů nacházíme jak tibetského dalajlámu, tak třeba ruského spisovatele Alexdandra Solženicyna, amerického filosofa Michaela Novaka, samozřejmě řadu teologů, ale i exaktních vědců a tak dále. „Nobelova cena za náboženství“, jak se britská Templeton prize, přiřkávaná ve jménu filantropa sira Johna Templetona za „pokrok ve výzkumu a objevech týkajících se duchovních skutečností“ často označuje, má ve světě značnou váhu.
Asi větší než třeba Nobelova cena za mír, poněkud devalvovaná některými spornými jmény z minulosti. Tomáš Halík, v domácím prostředí ojedinělá persona, o níž se občas uvažuje v souvislosti s prezidentským úřadem (i když by se asi většina Čechů neuměla smířit s katolickým knězem na Pražském hradě), je osobností zároveň český prostor přesahující.
Halíkovy knihy jsou překládány do světových jazyků a jejich autor je nositelem mnoha jiných zahraničních ocenění. Těžko říci, do jaké míry si to jeho krajané uvědomují. Ale pro něho, jeho úsilí o dialog a hledání duchovních hodnot, jakkoli nad tím vším například profesor Lawrence Krauss mává rukou, je podstatné, že jej Češi dobře znají. A třebaže s ním v mnohém nemusí souhlasit, jsou schopni mu naslouchat. A leckteří z nich v něm spatřují jistou příbuznost s Václavem Havlem, i když k obecným tématům oba myslitelé přicházeli z jiných stran.
Tomáš Halík není tak celosvětově známou figurou, v zahraničí se o něm ví především v křesťanské komunitě a mezi teology. Ale ona příbuznost tu skutečně je - Halík podobně jako Havel neustále přemýšlí, úvahy a pozorování rozvíjí, má vzácný dar sebereflexe a vědomí lidské, tedy i vlastní nedokonalosti. A schopnost připouštět pochybnosti. A zároveň nerezignovat. A o své poznatky se dělit čtivou a srozumitelnou formou. Proto jsou také jeho sentence a meditace, svým způsobem duchovně sociologické, ve světě tak vstřícně přijímány. Halík ovšem především oslovuje a obohacuje českou společnost.
