Ondřej Konrád: Tomáš Halík české prostředí přesahuje a zároveň oslovuje

14. květen 2014

Před nedávnem vyvolal diskusi rozhovor v sobotní příloze Lidových novin, který vedl filosof Tomáš Hříbek s americkým fyzikem Lawrencem Kraussem. Ten je, dalo by se říci, cosi jako „aktivní ateista“ a pro příkré výrazy vůči veškerým náboženstvím nechodí daleko. A hovoří například o potřebě se víře vysmívat. Autor interview mu nahrává a přiměje jej i k vyjádření o profesoru Tomáši Halíkovi v souvislosti s letošním udělením Templetonovy ceny.

Toho ovšem Krauss vůbec nezná a ptá se tedy, o čem píše. Když se od Hříbka dozví, že jde o „teologii, kázání a meditace“, opáčí briskně: „Aha. Tedy pitomosti?“ Dodávám, že onu následnou polemiku na stránkách Lidových novin ovšem primárně nevyvolal výrok k Halíkovi, nýbrž rozhovor vůbec.

Kraussovým oponentům se jevily Američanovy odpovědi - zjednodušeně řečeno – jako ploše zjednodušené. Tomáš Halík, pokud je mi známo, se k nim prozatím nevyjádřil. A zřejmě tak asi ani neučiní. V českém, převážně ateistickém prostředí, je ale na leccos zvyklý. A ví velmi dobře, že místní ateismus, anebo spíše odmítání především katolické církve, tu zůstalo z totalitních časů až překvapivě pevně zakořeněné.

Což podle všeho pochází jak z jiráskovské interpretace pobělohorského období i z odporu k náboženské doktríně rakousko-uherské, na něž pak plynně navázal a živnou půdu nalezl „vědecký komunismus“. Češi sice nepropadli Leninovi a jeho následovníkům, nicméně výsměch „náboženskému tmářství“ jim chtěj nechtěj konvenoval. A že je negativní vztah hlavně k římskému katolicismu u nás stále aktuální, vidíme například i z postojů veřejnosti a značné části politického spektra vůči restitucím církevního majetku.

Čtěte také

Vzhledem k tomu jsou postavení a známost Tomáše Halíka na české scéně přinejmenším pozoruhodné. Druhdy tajně vysvěcený kněz se se svými četnými vystoupeními a publikacemi stal nepominutelnou osobností a respekt k němu mají i mnozí přesvědčení ateisté. Berou jej coby hluboce vzdělaného myslitele, s kterým je možné diskutovat prakticky na jakékoli společenské téma. A vědí, že Halík, pro ortodoxnější teology místy až příliš liberální, usiluje právě o dialog s nevěřícími, anebo s vyznavači jiných náboženství a myšlenkových proudů.

Tak je vnímán i v zahraničí a proto právě byl poctěn významnou Templetonovu cenu, udělovanou od roku 1973, poprvé Matce Tereze. V seznamu laureátů nacházíme jak tibetského dalajlámu, tak třeba ruského spisovatele Alexdandra Solženicyna, amerického filosofa Michaela Novaka, samozřejmě řadu teologů, ale i exaktních vědců a tak dále. „Nobelova cena za náboženství“, jak se britská Templeton prize, přiřkávaná ve jménu filantropa sira Johna Templetona za „pokrok ve výzkumu a objevech týkajících se duchovních skutečností“ často označuje, má ve světě značnou váhu.

Asi větší než třeba Nobelova cena za mír, poněkud devalvovaná některými spornými jmény z minulosti. Tomáš Halík, v domácím prostředí ojedinělá persona, o níž se občas uvažuje v souvislosti s prezidentským úřadem (i když by se asi většina Čechů neuměla smířit s katolickým knězem na Pražském hradě), je osobností zároveň český prostor přesahující.

prof. Mons. Tomáš Halík, čerstvý držitel prestižní Templetonovy ceny za náboženství, ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Halíkovy knihy jsou překládány do světových jazyků a jejich autor je nositelem mnoha jiných zahraničních ocenění. Těžko říci, do jaké míry si to jeho krajané uvědomují. Ale pro něho, jeho úsilí o dialog a hledání duchovních hodnot, jakkoli nad tím vším například profesor Lawrence Krauss mává rukou, je podstatné, že jej Češi dobře znají. A třebaže s ním v mnohém nemusí souhlasit, jsou schopni mu naslouchat. A leckteří z nich v něm spatřují jistou příbuznost s Václavem Havlem, i když k obecným tématům oba myslitelé přicházeli z jiných stran.

Tomáš Halík není tak celosvětově známou figurou, v zahraničí se o něm ví především v křesťanské komunitě a mezi teology. Ale ona příbuznost tu skutečně je - Halík podobně jako Havel neustále přemýšlí, úvahy a pozorování rozvíjí, má vzácný dar sebereflexe a vědomí lidské, tedy i vlastní nedokonalosti. A schopnost připouštět pochybnosti. A zároveň nerezignovat. A o své poznatky se dělit čtivou a srozumitelnou formou. Proto jsou také jeho sentence a meditace, svým způsobem duchovně sociologické, ve světě tak vstřícně přijímány. Halík ovšem především oslovuje a obohacuje českou společnost.

Spustit audio