Ondřej Konrád: Skončeno, zapomeňte. Ale nikoli na podstatu věci

Více méně asi nikdo nečekal, že bude jiný ani napodruhé, tedy po dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana: podle soudu se zakladatel Věcí veřejných Vít Bárta a poslanec Jaroslav Škárka vzájemnými finančními transakcemi žádné nepravosti nedopustili. A soud také zamítl stížnost na porušení zákona ministryně spravedlnosti v demisi Marie Benešové. Což ovšem nic nemění na tom, jak se na věc lidé dívají, že totiž Bártou poskytované vysoké částky svým zákonodárcům za to, aby byli v dolní komoře straně, respektive Bártovi loajální ve skutečnosti úplatkami byly. Nejvyšší soud, jak známo, chápe rozsah poslanecké imunity podstatně širším způsobem, než by napovídal selský rozum. Což se projevilo také v případu funkcí pro tři poslance ODS za to, že se vzdali mandátu a umožnili tak Nečasově vládě prosadit předloni na podzim reformní balíček.

S tím, jak vidno, už nic dělat nelze, snad jen do budoucna zpřesnit pojem imunity tak, aby se podobné záležitosti nemohly opakovat. Jen proto, že k takzvaným „půjčkám“, anebo nabídce postů v dozorčích radách státních podniků proběhly na půdě parlamentu. A to v očích veřejnosti samozřejmě vyvolává oprávněné podezření, že jsou poslanci osobami „zvláštního druhu“, na něž se jistá pravidla nevztahují. Když by měl institut imunity pouze chránit zákonodárce před postihem za výroky během parlamentního zasedání.

Na projednávání případu Bárty a Škárky, ve kterém figurovalo ovšem více tehdejších politiků, především poslankyně Kristýna Kočí, si pamatujeme velmi dobře, soud byl přenášen kamerami a obrázek si mohl učinit každý, kdo se o věc zajímal. Mladý soudce Šott tehdy sklízel respekt za zralé a uvážlivé hodnocení, chválili ho i mnozí justiční veteráni. Že na to pak Nejvyšší soud nahlédl po svém, bylo dost těžké pochopit. A to stále trvá. Lidé mohou cítit zadostiučinění toliko z toho, že Věci veřejné definitivně pohasly a Bárta, mezitím obviněný z manipulací se záznamy telefonátů pražského ex-primátora Béma s „politickým podnikatelem“ Janouškem, pak neuspěl ani na kandidátce Okamurova hnutí Úsvit přímé demokracie v podzimních volbách. I když jen velmi těsně. A že tři „trafikanti“ z oné druhé kauzy se také už asi těžko vrátí na politické výsluní. A chovat naději na korekturu v chápání imunity, k níž se snad vzedme iniciativa v nadcházejícím období. Což ale nebude asi nijak expresní a snadnou záležitostí a bylo by třeba případnou ústavní novelu bedlivě rozvážit. Zapomenout by se na ni ale určitě nemělo.