Ondřej Konrád: Muž noblesy a vkusu Pavel Bobek

A všichni se doslova předháněli v superlativech, jak pokud jde o Bobkovo muzikantství a vybraný vkus, tak o jeho lidské stránky. Vím dobře, že je to všechno pravda. A jak to bylo nevšední.

Už když jsem se s ním potkal poprvé, ještě jako kluk zamilovaný do hudby, která se teprve drala na světlo a neměla to zprvu vůbec snadné. Viděl jsem představení Ondráš podotýká, které hostovalo na jevišti Semaforu a ve kterém byl Pavel jedním ze sólistů skupiny Olympic, vedle divokého mesiáše s černými brýlemi Mikiho Volka, anebo mladistvě svéhlavé Yvonny Přenosilové. Právě tehdy se Bobek zjevil na návštěvě jiného zpěváka tohoto hudebního pásma Pavla Švába – ten později nahrál nesmrtelný velehit Hvězda na vrbě (ještě s jedním mladičkým chlapcem), a pak dal ovšem muzikantskému koníčku adyjé. Byl jsem ve stavu silného rozrušení už ze Švába, ale když k němu přibyl ještě Bobek, slova mi vázla v krku. Ale nakonec jsem ho přece doškemral, aby sedl za klavír a zazpíval jednu píseň od Buddyho Hollyho, jehož měl ze všech rock´n´rollerů asi vůbec nejraději. To byl zážitek takříkajíc iniciační. A určitě přispěl k tomu, že jsem pak začal sám zkoušet hrát na foukací harmoniku blues a tak podobně.

Podruhé jsem se s Bobkem sešel až po sedmi letech, coby elév hudební žurnalistiky, když jsem ho požádal roku 1971 o rozhovor pro časopis Melodie ve chvíli, kdy vyšel singl se songem Houston. Doslova přelomový, neboť Pavel poprvé opustil angličtinu, v jejíž nenahraditelnost do té doby skálopevně věřil. Ale nechal se přesvědčit textařem Michalem Janíkem a reakce publika byla nečekaná, z Houstonu se stal rázem rádiem omílaný šlágr. Ani pak sice Pavel nechtěl některé skladby převést do rodné řeči, nicméně nacházel countryové písničky, které zněly i v méně ohebné a pravidlem přízvučnosti na prvé slabice svazované češtině výborně.

Ve druhé polovině sedmé dekády už jich bylo dost, aby to vydalo na debutové album Zkus se životu dál smát. Na které - světe div se - jsem s pocitem nevýslovné satisfakce nahrál několik sólíček a podehrávek. Což pak vedlo k častějším kontaktům jak ve studiu, tak v soukromí. A já okouzleně poslouchal historky z rock´n´rollového pravěku, anebo vyprávění o tom, jak Pavel od kraje let padesátých poslouchal americká rádia a chytal texty písní, známkovaných do úhledně vedeného sešitu podle svého soudu. A stále obdivoval Pavlovo starosvětské gentlemanství a hluboké amerikanofilství, pramenící ze zázemí vyhroceně antikomunistické rodiny. Které mu navždy zabraňovalo přijímat nejrůznější nabídky husákovských kulturníků. Takže například nikdy nejezdil zpívat za tuzexové bony do SSSR nebo NDR. A užasl jsem, když mi jednou říkal, jak před studiovým natáčením několik dnů poslouchá neustále coby inspiraci desky Franka Sinatry, krále uvolněného frázování. Které pak úspěšně přetavoval do oné vzpírající se češtiny.

A pořád mě udivovalo, s jak neomylným citem vybírá písně jakoby napsané pro něho, ačkoliv šlo o zámořské produkty. Na co sáhl, to fungovalo. Nechrlil album za albem, ale dlouho a pozorně hledal, na co má chuť a co mu přesně padne. Byla v tom důslednost i neokázala noblesa, s jakou se také choval v soukromí. A díky níž měl vždycky zástupy ctitelek. Ale také muzikantských obdivovatelů, kteří jej stále považují za jakéhosi otce české country, namíchané s rock´n´rollovým tahem a swingující elegancí.

Když mi ve středu přišla ta smutná sms, otevřel jsem láhev bílého, které míval Pavel při ruce, a připil tomu výtečnému muži, příteli a zpěvákovi, který nás ostatní pořád něčemu učil, aniž jsme si toho vlastně všímali. Mentorovi bez mentorských zvyků. Bude nám chybět, schází už teď.