Ondřej Konrád: Kolem Turecka zatím opatrně

Například ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek i ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynek Kmoníček, doprovázející hlavu českého státu na summitu skupiny evropských a asijských zemí v mongolské metropoli, se nemohli pouštět do žádných spekulací. A podobně jako další zahraniční činitelé zdůrazňovali, že turecký prezident i vláda jsou u moci na základě výsledků voleb a vojenský převrat do demokracie nepatří.

I připomínat, že stabilita v Turecku je žádoucí jak proto, že jde o členský stát NATO a i kvůli tomu, že Turecko je pro Evropskou unii důležité kvůli jarním dohodám, díky nimž je do značné míry uzavřena takřečená balkánská migrantská trasa. A ovšem také poznamenávat, že případná změna režimu je vnitřní věcí Turecka, do níž nemůže nikdo zvenčí zasahovat.

Po rychlém zhroucení puče ovšem nastala zcela jiná situace – davy v ulicích posílený prezident Erdogan a vláda zahájili už během soboty rozsáhlé zatýkání a čistky v armádě, policii i justici. A začalo se ihned hovořit o obnovení trestu smrti. Jehož znovuzavedení je ovšem v rozporu s členstvím v Evropské unii, o které Turecko dlouhodobě usiluje, právě proto hrdelní trest roku 2004 zrušilo. A dohodami o řešení migrační krize se mu dveře do společenství konečně lehce pootevřely.

Situace je tedy diplomaticky choulostivá. Na jedné straně mohou čeští politikové vyjadřovat uspokojení, že v Turecku zůstaly u moci legitimní síly. Na straně druhé je ovšem široké vyřizování vnitřních účtů evidentně nad rámcem trestání samotných pučistů. A leccos ukazuje na prezidentovo rozhodnutí moc co nejpevněji utužit.

Naděje, že Turecko zůstane demokratické

Víme také z nedávné minulosti, že se nerozpakuje zasahovat proti opozici i svobodě slova. Lepit nyní nálepky sympatizanty pučistů na takřka kohokoliv, lze v emotivní atmosféře velmi snadno. Ale opět – Evropa Turecko potřebuje, a tak se spíš jen chodí kolem příslovečné horké kaše.

Miloš Zeman|foto: ČTK/AP, Damir Sagolj,ČTK

Což se týká i tuzemské politické reprezentace. Ostřejší vyjádření si může dovolit vlastně jen opozice. Předsedové ODS a KSČM už také mluví o pozastavení vízové liberalizace a přístupových rozhovorů s Tureckem. Zatímco ti, pro které jsou turečtí představitelé chtěj nechtěj partnery, především premiér a ministr zahraničních věcí, si zatím počínají spíš obezřele.

A nezbývá jim než doufat, že turecký suverén Erdogan sice nechává své sympatizanty skandovat „Chceme trest smrti“, a je ochoten na toto téma otevřít diskusi v parlamentu, ale dál nepůjde. A především se bude snažit využít obecnou náladu k prosazení změn ústavy, skýtající mu větší pravomoci.

Z českých ministrů doposud jen vicepremiér a šéf strany lidové Pavel Bělobrádek vyjádřil znepokojení: zjevně předem připravený seznam téměř tří tisíc soudců, jichž se turecký prezident zbavil, masové čistky a volání po trestu smrti podle něho neukazují na právní stát.

Zdrženlivý je i prezident Zeman, který si přitom ohledně Turecka obvykle nebere servítky. Koncem minulého roku způsobil pozdvižení slovy o tom, že se Turecko někdy chová jako spojenec Islámského státu a že je proti jeho vstupu do Evropské unie. Před nedávnem pak vyzval české zákonodárce, aby podobně jako jejich němečtí kolegové odsoudili Turecko za arménskou genocidu před více než sto lety.

Nyní i on jen vyjadřuje naději, že nedojde k dalšímu krveprolévání a Turecko zůstane demokratickou zemí. V tom, dodejme na závěr, není v České republice zcela jistě sám. Ale realita může být poměrně brzy jiná.