Ondřej Konrád: Chybějící díla nikoho v NG nevzrušovala
Není-li k nalezení okolo tisícovky sbírkových předmětů, z nichž několik desítek má určitě dost velkou hodnotu (kupříkladu kresby světové uznávaného předchůdce abstraktní malby Františka Kupky), o maličkost rozhodně nejde.
A vyhlíží to, že v Národní galerii existovala v minulých letech nedůslednost, jíž si mohl někdo povšimnout a využít ji. Kresby, vedle Kupkových Jana Zrzavého nebo Josefa Lady, lze z budov instituce vynést celkem snadno a bez povšimnutí.
Právě jedna Zrzavého práce podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu scházela v inventáři nejméně třináct roků. A ve zmatcích, které nepochybně provázela evakuace exponátů ze sbírek ve zbraslavském zámku, když se roku 2002 přihnula velká voda, zmizely ovšem i předměty podstatně viditelnější: mramorové a kovové skulptury.
A jak říká současný ředitel Jiří Fajt, hlavně po povodních nedošlo k dokumentaci toho, co bylo nenávratně poničeno (v případě sádrových soch), a co se prostě kamsi podělo. Takže dnes už je to těžko vypátratelné.
Zpráva NKÚ ukazuje na ztráty z období, kdy galerii vedl v letech 1999 až 2011 Milan Knížák, a jeho četní umělečtí i kunsthistoričtí nepřátelé, neboť ty si Knížák uměl dělat poměrně ve velkém, budou mít zřejmě tendence ukazovat na něho coby původce nedbalých poměrů v instituci.
Sám šéf ale asi těžko bude prolézat depozitáře s inventárními fascikly v rukou. Pokud se ovšem ukáže, že za jeho vedení byl v Národní galerii nedostatečně nastavený kontrolní mechanismus, pak odpovědnost tak docela Knížák popírat nemůže.

I když přímá fyzická starost o sbírky spadala do působnosti jeho podřízených. Z nichž mnozí dnes už v galerii třeba nepracují a zjistit kdo, kdy a v čem konkrétně pochybil, půjde velmi obtížně.
Snad možná v případě zmíněné Zrzavého kresby. Tu galerie zapůjčila na léta 1990-2000 amsterodamskému muzeu, posléze ji přebrala nazpět od přepravní společnosti. Po dvou letech zjistila, že Zeyerova zahrada, jak se kresba jmenuje, v inventáři schází. Ale nic se nedělo.
Až do loňského roku, kdy při inspekci NKÚ čerstvě jmenovaný ředitel Fajt podal trestní oznámení. V tomto bodě policie cosi vypátrat může. Že by ale kresbu našla, s tím asi zatím nikdo nepočítá.
Jistě, depozitáře Národní galerie jsou velice rozsáhlé, nadto neustále doplňované o nové položky. Mít všechny takříkajíc „pod palcem“ jistě není jednoduché. Ale počet ztracených objektů je přesto značný. Většinou jde asi o méně významná díla, to však neznamená, že mají beze stopy mizet a nikoho to nevzruší.

Na Fajtovi nyní je, aby podobně uvolněnou praxi organizačními změnami zarazil. On sám hovoří o šanci galerie definitivně se odříznout od minulosti. Že tím myslí především minulost knížákovského vedení, je patrné. Byť kontroverzního předchůdce nejmenuje. Což je diplomaticky rozumné. Dokud se případně nevyjeví cosi hmatatelného.
Český výtvarný svět, ale vlastně i značná část laické veřejnosti dobře ví, jak se Knížák snažil, aby jej nenahradil právě Fajt.
Doufejme také, že dnešní šéf Národní galerie neprahne po satisfakci, ale míní hledět dopředu. Aby se v mnohém ohledu zatuhlá instituce konečně začala rozvíjet. Což už dnes leccos naznačuje. A je ovšem také důležité, aby se z ní neztrácel inventář.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.