Ona je kněz. Příběh Ludmily Javorové, ženy tajně vysvěcené na kněze ve skryté církvi

„Já jsem Lída. Tykej mi,“ řekla dokumentaristovi a knězi Janu Hanákovi hned v prvních okamžicích jejich prvního setkání.

„Bylo mi to žinantní, vždyť je to taková legenda, navíc jednou tak stará jak já a já už taky nejsem žádný mladíček. A ještě k tomu je to dáma. Ale záhy jsem zjistil, že to nejde jinak, že je to tak přirozené, že to vlastně ani nejde jinak,“ popsal později Hanák. 

Čtěte také

Zemřela Ludmila Javorová, vysvěcená na kněze. „Její požehnání mě přikovalo k zemi,“ vzpomíná dokumentarista

O skryté církvi Koinótés se mluvilo hlavně v souvislosti s odvahou. A také v souvislosti se skrýváním se před komunistickou totalitou i oficiální církvi v Československu, kterou mnohdy tvořili kolaboranti s režimem. 

„Slyšel jsem dost i o kontroverzích jejich učení i činů, jak vůči režimu, tak vůči církvi, které způsobily, že jsou mnozí z nich, ne snad přímo v utajení, ale v jakési alternativě dodnes. Zajímavý příběh a zároveň úlet. Přitahovalo mě to a zároveň jsem byl dost ostražitý. Třeba kněžské svěcení žen? Jakože emancipace? Módní mainstreemová genderová agenda aplikovaná na tak bytostně nemainstreemovou Ježíšovu duchovní cestu? Podivnost,“ přiznával dokumentarista,

„Byl tady strach a je dodnes, strach z ženy,“ řekla mu Lída Javorová.

„Vůbec to neznělo emancipovaně. Spíš mi to sahalo až kamsi k ledvinám, k novému uchopování toho, kdo jsem já jako kněz. Ne náboženský představitel, teoretik a hlasatel konceptů, ale jako kněz. Jakoby mi Lída v mysli otevřela další dveře, o kterých jsem dosud měl jen nějaké tušení. Nečekané a žádoucí,“ popsal Hanák a doplnil:

Čtěte také

Nedržet člověka v mlčícím davu. Román Bílá Voda Kateřiny Tučkové reflektuje postavení žen v katolické církvi od 50. let po 21. století

„Pak jsem ji požádal o požehnání, v mikropředsíni jejího panelákového bytu na Staré Osadě, kterou za poslední půlstoletí prošlo snad celé Koinótés, stejně jako spousta estébáků. Její požehnání mě přikovalo k zemi jako už dlouho nic. Ta síla procházející člověkem. Rozumové koncepty se možná příčí představě, že ona je kněz, ale duše v té chvíli prostě ví, že to tak je.“

Vnímal to jako uchopování podstat, které nemohou spoutávat žádné lidské hranice. Nejen biologická, ale duchovní evoluce směřující k bodu omega, k rozhodnému času dějin. Přivedlo ho to ke studiu Pierra Teilharda de Chardin, nekonformního francouzského jezuity. 

Vltavský dokument Ona je kněz je otevřenou výpovědí moudré ženy, jejíž slova padají do půdy církve těhotné změnou. Dramaturgii dokumentu měla Viola Ježková.