Nejpodivnější bitva 2. světové války aneb Zajatci na hradě Itter

Hrad Itter najdete v Tyrolských Alpách, v oblasti, kterou nacistická propaganda v posledních měsících války začala označovat jako „Alpskou pevnost“. Tento termín se ale v realitě začal čím dál víc ukazovat jako chiméra. 

Čtěte také

Krokodýli a jiná havěť. Bitva o Ramree Island

Hrad Itter byl totiž „pobočkou“ koncentračního tábora Dachau, vězení bylo určené pro prominentní francouzské politické vězně. Byli mezi nimi především vysloužilí politici a vysocí důstojníci, jako třeba dva bývalí nejvyšší velitelé francouzské armády v době jejího kolapsu při německém vpádu v roce 1940: Maxime Weygand a Maurice Gamelin.

Pak třeba bývalý francouzský prezident z 30. let Albert Lebrun, starší sestra Charlese de Gaulla Marie-Agnès Cailliau nebo předválečný tenisový šampion Jean Borotra. 

Účel shromáždit tyto lidi na jednom místě, a držet je pod zámkem až do konce války, byl pro nacisty jediný – v případě jakýchsi separátních jednání se západními spojenci je chtěli „vyměnit“ za politické ústupky.

Z hlediska osazenstva hradu je pro nás zajímavý především jeden muž – a jeho jméno nebylo v Čechách vyslovováno zrovna s respektem. Šlo o Édouarda Daladiera, francouzského premiéra v době Mnichova 1938.  

Z Paříže přes Dachau až na Itter

Když Daladier jako francouzský premiér odlétal z Mnichova 30. září 1938, byla to potupa zabalená do diplomatických řečí o záchraně míru v Evropě.

Čtěte také

Mlha války aneb Když do vás začne pálit spojenec

Daladier si ovšem za války také „užil své“, stejně jako jeho spoluvězeň generál Gamelin. Oba byli totiž mezi obžalovanými v soudním procesu, který se odehrál mezi lety 1942 a 1943 ve středofrancouzském městě Riom nedaleko Clermont-Ferrandu.

Riomský proces skončil vlastně patem – obžalovaní se obhájili, proces se zadrhl, a nakonec ho Hitler přikázal zastavit. Na svobodu se ale nedostali. A tak se Edouard Daladier spolu s dalšími bývalými politickými a vojenskými prominenty Francie, ocitl v květnu 1943 na tyrolském hradě Itter. Byli v relativním bezpečí, ale hlídáni po zuby ozbrojenými esesáky. 

Dokonce jim reálně hrozilo, že pokud se je nepodaří „v hodině dvanácté“ použít jako vyjednávací esa, nechají je odstranit – hrálo se o čas…

V hlavní roli kuchař a zahradník

K vymoženostem života na hradě Itter patřilo slušné, nebo aspoň poživatelné jídlo, mohli korzovat po hradbách, a co bylo nejdůležitější – jugoslávský údržbář a zahradník Zvonimir Čučkovič jim na hrad propašoval rádio.

Dne 3. května 1945, tři dny po Hitlerově sebevraždě, se nastupujícím Führerem stal admirál Dönitz, ale německá kapitulace se ještě pořád nekonala. Američané přitom už byli v Innsbrucku, fronta se blížila, a ten den se z hradu nějak vytratili všichni nacističtí hlídači. Vězni tedy byli zdánlivě volní, ale neměli dostatek zbraní.

Čtěte také

Od půllitru ke kulometu. Jak hospodská bitka v Bamber Bridge v roce 1943 změnila americkou armádu

Bylo třeba jednat a přivolat na hrad pomoc – i jako ochranu před zbytky fanatických oddílů SS, které ovládaly okolní lesy a přístupové cesty k hradu. 3. a 4. května se tak postupně z hradu vydaly do terénu dvě spojky z řad hradního personálu. První byl už Zvonimír Čučkovič, kterému se podařilo spojit s Američany ze 103. pěší divize, kteří poslali vyprošťovací oddíl, ale zastavili je Němci palbou na půli cesty.

Na hradě o výsledku Čučkovičovy mise nic nevěděli, proto se na průzkum vydal i hradní kuchař Andreas Krobot – o jeho národnosti nevíme nic bližšího, některé zdroje ho považují za Rakušana českého původu.

Ten v nedalekém městečku Wörgl kontaktoval oddíl majora Josefa Gangla, se kterým se společně vydali k Američanům. Přitom Gangl ještě nedlouho předtím bojoval jako dělostřelecký důstojník v uniformě Wehrmachtu.

A pak major Gangl

Ústřední roli ale v příběhu hraje právě tento důstojník wehrmachtu Josef Gangl. Právě díky němu a dalším mužům, kteří v podstatě dezertovali z nacistické armády, se před nájezdy fanatických nacistů z oddílů Waffen při obraně hradu Itter spojili Američané, Francouzi a Němci proti jiným Němcům.

Čtěte také

Mnichovská dohoda byla z pohledu našeho práva protiústavní. Ale i kdyby vše proběhlo dle práva, nic to nemění na tom, že neměla vůbec být, myslí si historik

Dne 4. května večer obránci hradu zatarasili hlavní bránu jediným tankem, se kterým Američané dorazili, a připravovali se na obranu. V noci na 5. května pak jednotky SS z okolních lesů skutečně zahájily dlouho očekávaný útok.

Esesáci si při dobývání hradu počínali jako smyslů zbavení. Představa, že když už mají zahynout, tak aspoň postřílejí francouzské prominenty, byla zvrácenou, ale kupodivu silnou motivací. Bylo jich několik set a měli k dispozici i kulomety. Velmi je povzbudilo, když se jim podařilo zasáhnout nádrž toho jediného amerického tanku u brány hradu.

Poté, co v boji padl major Gangl, přišel tím americký velitel poručík Jack Lee i o tlumočníka, a najednou musel velet také Němcům a Francouzům, jejichž jazyk neznal. Kdoví, zda by se Itter podařilo ubránit, kdyby na pomoc nepřišla další americká jednotka.

Stačilo zatelefonovat na hrad

Došlo k tomu zcela nepravděpodobnou cestou – na hrad volal během bojů 5. května americký major John Kramers. Spojení se ale brzy přerušilo, a tak major Lee nestačil sdělit přesné instrukce. Bylo nutné k Američanům vyslat další, v pořadí už třetí spojku.

Čtěte také

Němci ještě před 2. světovou válkou začali pochybovat, jestli Hitler opravdu není tím novým Bohem, zdůrazňuje publicistka

Tentokrát se nabídl další z prominentních zajatců – tenisový šampion Jean Borotra, kterému se zázračným způsobem podařilo proklouznout esesákům přímo vedle kanonu a zmizet v lese.

Blízko Wörlgu pak narazil na americké pěšáky ze 142. pluku. Ty pak nasměroval na hrad, čímž se poměr sil konečně přehoupl ve prospěch obránců. Na hrad se postupně začaly valit další a další americké posily a během několika hodin byli zbylí esesmani zajati nebo postříleni.

Bitva o hrad Itter skončila 5. května okolo 16. hodiny vítězstvím Američanů a jejich malé multinárodní koalice.

Poslechněte si celý pořad v audiu, připravil Jan Sedmidubský.