Omyl Etienna Geoffroye

Byl to chemik, jenž otevřeně vystupoval proti alchymii, kterou označoval za podvod, především její tvrzení, že lze kovy navzájem proměňovat. Je zřejmé, že věděl, že jde o jejich vzájemné vytěsňování z roztoku, ne o proměnu.

"Kovy nemohou být ničím jiným než bitumeny nebo sloučeninami sirného principu, vitriolové soli a země..." Z této věty sotva něčemu porozumíme, ale nedivme se, psal se rok 1704, když Geoffroy předložil francouzské Akademii práci, z níž jsme citovali. Jako bitumeny se dnes označují asfaltové složky zůstávající po zpracování ropy, zatímco vitriolové soli, pokud autorovi rozumíme, by měly být skalice, tedy nejčastěji sírany železnatý nebo měďnatý. K sirnému principu se raději nevyjádříme.

Citát promlouval dobovým jazykem, ale přesto mohl i v nezasvěcenci vzbuzovat pochybnosti, protože kovy sotva obsahují síru, o bitumenech nemluvě. Při pokusech dopracovat se nějakého závěru Geoffroy také zahříval v baňce kuličky uhnětené z hlíny napuštěné lněným olejem. Hlína byla onou zemí, z níž měly být kovy, olej pak svou hořlavostí představoval sirný princip. Poté, jak napsal, "když se oddestiloval velmi pronikavý olej, podobný oleji cihel nebo oleji filosofů, zůstal v baňce černý prášek, který se přitahoval magnetem a zdál se být železem." Učenec dospěl k závěru, že silný žár vedl k tomu, že se "spojily zemité a olejovité principy" a vytvořily železo.

Jak vzniká olej z cihel

Olej z cihel našel Geoffroy v učebnici chemie, Cours de Chymie, kterou napsal jeho krajan Nicolas Lémery (1645 - 1715). Tam se píše, že je třeba napustit cihlový prach olivovým olejem a pak tuto směs destilovat. Produktem je podle Lémeryho "olej cihel", který je prý vhodný k léčení nádorů, astmatu, ochrnutí a dalších neduhů. Podstatné je, že podle Geoffroye onen černý prášek chovající se jako železo nepocházel z použité hlíny, ale vznikal prý spojením hlíny a oleje za vysoké teploty. On, který zavrhoval alchymii, zde najednou tvrdil, že železo může vzniknout uměle.

Logo|foto:Český rozhlas

Geoffroy očekával výtku, že železo, které jakoby vznikalo žárem, pocházelo ve skutečnosti z použité hlíny. Proto hledal látku podobně netečnou jako hlína a rozhodl se pro dřevěný popel. Dokonce proto, aby se žádné železo nedostalo do výchozích surovin, neřezal dřevo železnou pilou. V dřevěném popelu však našel opět nepatrné množství něčeho, co se přitahovalo magnetem, což ho vedlo k závěru, opět mylnému, že železo vzniká pouhým hořením dřeva. V tomto smyslu to také napsal v další vědecké práci, v níž konstatuje, že se mu nepodařilo vyrobit dřevěný popel, jenž by neobsahoval ony částečky přitahované magnetem. Vyčkává však, zda další vědci potvrdí jeho závěry. Vědců se dočkal, potvrzení závěrů nikoli.

Co se skrývá v medu

Na scénu vstupuje další postava, Louis Lémery (1677 - 1743), syn výše zmíněného Nicolase. Tento učenec provedl řadu pokusů a prohlásil, že samotná hlína je ve skutečnosti ruda železa, ale to je v ní po vypálení ve formě, která není výrazně magnetická. Když se k hlíně přidá olej, železo se poněkud změní a stane se magnetickým. Další komplikace však způsobil Lémery otec svou prací "O medu a jeho chemickém rozboru". V ní napsal, že když použil různé druhy medu z celé Francie, nechal je zuhelnatět, a toto uhlí posléze vyžíhal na prášek, našel v něm vždy trošku něčeho, co se přitahovalo magnetem. Že by snad měl Geoffroy pravdu a jeho syn se mýlil? Lémery starší se ptal, jak toto pozorování vysvětlit? Buď kořeny rostlin přijímají z půdy nějaké "železité šťávy", nebo železo vzniká při spalování těchto rostlin.

Logo|foto:Český rozhlas

Lémery mladší se přiklonil k první možnosti, ale byl na rozpacích, jak může něco tak těžkého jako je železo vystoupat v rostlině až do květů a potom se dostat prostřednictvím včely do medu. Nalezl pro to jediné vysvětlení - železo se musí nejprve v půdě proměnit ve "vitriol", sůl, kterou může rostlina přijmout v rozpuštěné formě a tak ji dostat až do svých květů. Byla to pravda, jen musíme místo "vitriolu", síranu železnatého, uvažovat jiné sloučeniny železa, v přírodě poněkud složitější. Lémery mohl napsat: "Naším závěrem je, že železo nalezené v popelu rostlin bylo v rostlinách již před jejich spálením."

Tento učenec se dlouhá léta věnoval zkoumání železa. I on se zmýlil, když usoudil, že se železo skládá ze dvou základních složek, jedné "olejovité" a druhé "zemité", přičemž prý první z nich má zkoumat chemie, druhou fyzika. Ke druhé poznamenejme, že učenec měl na mysli magnetické vlastnosti. Ale spíš doplňme k první, o níž Lémery napsal: "Je to právě skrze tuto část, že železo vykazuje léčivé účinky v mnoha chorobách, kde působí tak, že činí krev jemnější a překonává potíže vznikající ve vnitřních orgánech." Skončeme epilogem k pokusům Etienna Geoffroye, jak ho napsal Louis Lémery, když svou klíčovou práci uzavřel s tím, "že ještě nepřišel čas pro šťastnou víru v umělou výrobu kovů". A také nepřijde.

Nejen o kovech ale i o rozhraní mezi alchymií a chemií jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 16.5.2008.