Olympiáda v komunistické Číně nebyl šťastný nápad

Obávám se, že se Mezinárodní olympijský výbor dopustil v případě přidělení Letních olympijských her 2008 Pekingu stejné chyby jako v případě berlínské olympiády z roku 1936, i když paralela není úplná. Německu byla olympiáda přidělena v roce 1931, tedy ještě jako zemi s demokratickým zřízením, kdy nikdo nemohl tušit, že za dva roky nastoupí k moci Adolf Hitler.

Na druhou stranu o porušování lidských práv čínským komunistickým režimem se dobře ví řadu desetiletí. Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 sice německá židovská obec, vědoma si svého ohrožení, opakovaně vyzývala k bojkotu olympijských her, ale světová veřejnost se ještě mohla tvářit, že se Židům zas nic tak hrozného neděje, protože to nejhorší v podobě otevřené genocidy mělo přijít až za několik dalších let.

V převládající atmosféře appeasementu bylo prostě pohodlnější věřit slibům německých pořadatelů, že hry budou férové, v duchu olympijské tradice, a že dokonce i Židé budou moci na Olympiádě reprezentovat nacistické Německo.

Na druhou stranu, o čínské okupaci Tibetu a porušování lidských práv vlastního obyvatelstva komunistickým režimem má svět dlouhodobě dostatek informací, takže se není na co vymlouvat.

Jistě, jako argument pro pořádání Olympiády v Pekingu se často uvádí chvályhodná snaha využít her ke kultivaci čínského komunistického režimu, a jako analogie se předkládají olympijské hry v Moskvě z roku 1980, jenomže i tady srovnání silně kulhá.

Sovětský svaz se sice za necelých deset let po moskevské olympiádě ekonomicky zhroutil a rozpadl, ale jestli k jeho erozi doopravdy přispěl zahraniční tlak na dodržování lidských práv a větší otevřenost kvůli pořádání Olympiády, o tom bych si dovolil pochybovat.

Moskevskou olympiádu nakonec na protest proti okupaci Afganistanu bojkotovaly Spojené státy, Japonsko a Spolková republika Německo, a pokud Olympiáda doopravdy přispěla k zhroucení Sovětského svazu, tak nejspíš obrovskou finanční zátěží, která dále přitížila neefektivní sovětské ekonomice.

Na rozdíl od Sovětského svazu osmdesátých let minulého století je komunistická Čína uváděna jako příklad ekonomického zázraku, který nemá v historii obdoby. Astronomické náklady na Olympiádu ji určitě nezruinují. Podobně jako nacistické Německo se jí chopilo jako příležitosti pro vlastní propagaci a nepochybně ji využije pro další ekonomickou expanzi.

Svět by si měl připomenout, jakým šikovným způsobem využil Hitler berlínské olympiády k propagaci nacistických myšlenek, oživování starogermánských mýtů a dokazování teorií o nadřazenosti árijské rasy. I když se často uvádí příklad afroamerického atleta Jesse Owense, který svými 4 zlatými medailemi zpochybnil Hitlerovy výroky o naprosté arijské nadřazenosti, přesto v celkovém hodnocení předstihlo Německo se svými 33 zlatými medailemi všechny ostatní země, včetně USA.

Úspěch nacistického sportu a árijské rasy byl nepochybný a nacistické myšlenky si v řadě evropských zemích i díky německému olympijskému úspěchu našly řadu obdivovatelů a následovníků. Nevíme, jak by se historie Evropy vyvíjela bez nepochybného organizačního a sportovního úspěchu berlínské olympiády, ale třeba by se v ohrožených zemích našlo více odhodlaných odpůrců nacismu, kdyby skončila rozsáhlým bojkotem a trapným fiaskem.

Minimálně Mezinárodní olympijský výbor měl důvod zpytovat svědomí, do jaké míry nechtěně přispěl k propagaci nacismu v Evropě. A měl na to pak docela dost času, protože další olympijské hry se konaly až za 12 let, po krvavé válce.

Historie se naštěstí nikdy neopakuje ve všech detailech a na předpovídání budoucnosti nemá nikdo patent. Na druhou stranu se říká, že kdo se z historie neumí poučit, bude si ji muset projít znovu. Nepochybuji, že Mezinárodní olympijský výbor při přidělení Olympiády Pekingu opravdu doufal, že se poměry v Číně pod soustředěným a dlouhodobým mezinárodním tlakem poněkud změní.

Něco se i změnilo. Prý ubylo veřejných poprav na sportovních stadionech. Možná proto, aby atleti nemuseli šlapat v loužičkách krve, ale skeptik čtoucí hrůzné zprávy o odběru orgánů popravených a transplantační turistice je náchylný věřit spíše tomu, že byl prostě zvolen ekonomicky výhodnější a transplantačně šetrnější způsob popravy. Není nad podporu tržního chování.

Nakonec jsou to stejně transplantační turisté z vyspělých demokracií, kteří poptávku po orgánech popravených vězňů vytvářejí. Těžko lze čínským soudruhům vyčítat, že naše povzbuzování k zavedení tržních mechanizmů pochopili v kontextu vlastní ideologie poněkud nestandardně. Ano, byl to nemístní sarkasmus, ale podobných selhání účinnosti mezinárodního tlaku na kultivaci komunistického vedení by bylo možno uvést celou řadu.

Kulturní genocida a represe proti původnímu obyvatelstvu v Tibetu, pronásledování opozice a disidentů v Číně, zavírání žebráků a zabavování půdy rolníkům pro stavební účely; prostě zvůle orgánů státní moci proti vlastnímu obyvatelstvu z důvodu velkolepějšího průběhu olympijských her...

Vypadá to, že se situace dokonce zhoršuje, jak se Olympiáda blíží. Představa, že se Olympiáda stane nástrojem pro prosazení demokracie v Číně selhává. Zatím není vidět žádný pokrok. Bohužel, protože úmysl Mezinárodního olympijského výboru byl určitě dobrý. Ale dobrými úmysly bývá často dlážděná cesta do pekel...

Abych se vrátil k původní otázce o smysluplnosti bojkotu olympiády. Na rozdíl od situace Hitlerova Německa z roku 1936 si myslím, že došlo k jednomu podstatnému posunu ve společenském postavení a úloze sportu. Současný profesionální sport už dávno není tím, čím byl v roce 1936. Pokud byli v minulosti takzvaně amatérští sportovci někým a k něčemu využívání nebo zneužívání, jednalo se o politickou propagaci státu nebo režimu, a korupčníkem byl stát, který na oplátku za finanční podporu sportovce mohl požadovat jako protislužbu jeho loajalitu. Třeba formou přivlastnění si jeho sportovního úspěchu nebo požadavkem bojkotu, podle toho, jak se to zrovna hodilo.

I když to přivlastňování přežívá, profesionální sportovci všech demokratických zemí jsou dnes v podstatě nádeníky svých sponzorů, loga kterých nosí na svých dresech, zboží kterých propagují v televizních reklamách. Příklady sportovních profesionálů ve státních službách jsou omezeny více - méně na autoritativní nedemokratické režimy. Profesionální sportovec závislý na sponzorech a reklamě není ve svém počínání plně svobodný. Jistě se teoreticky může chovat svobodně pokud chce, ale jen v rámci sponzorových představ a blahovůle, jinak o přízeň i živobytí rychle přijde.

Požadovat po tak nesvobodných a na byznysu existenčně závislých lidech osobní bojkot Olympiády za situace, kdy už jejich sponzoři proinvestovali miliardy do reklamy a přenosových televizních práv, by se rovnalo připravit je o možnost obživy. V jiném postavení jsou na druhou stranu samotní sponzoři a také naši politici. Jedny i druhé si vydržujeme sami. Sponzory sportovců tím, že nakupujeme jejich zboží a služby. Politiky si volíme a platíme z naších daní. Pokud se nám nelíbí účast našich sportovců na Olympiádě v Pekingu, můžeme svou nevolí projevit tím, že odmítneme nakupovat jejich zboží a dáme jim to hlasitě na srozuměnou.

Vzhledem k tomu, že velcí mezinárodní sponzoři typu výrobců lojových placiček v sladké housce s kečupem nebo hnědých limonád s bublinkami obvykle podporují řadu sportovců z různých zemí, širší spotřebitelská neposlušnost by nemusela vyjít naprázdno.

A pokud máme s pořádáním Olympiády v Pekingu morální problém, nemuseli bychom se vymlouvat, že stejně nic dělat nemůžeme. Pokud si myslíte, že to nemůže být účinné, vzpomeňte si na to, co se dělo po zveřejnění karikatur proroka Mohameda s dánským máslem a sýry.

S politiky na všech úrovních je to ještě jednodušší. Měli by prosazovat zájmy svých voličů, a pokud by si dostatečně velká nepřála, aby dělali v Pekingu slavnostní stafáž komunistickému režimu, měli by se podle toho zařídit. Tady se těžko budou vymlouvat na parlamentní počty, pro sportovní průběh Olympiády opravdu nejsou nezbytni. A pokud do Pekingu nepřijdou přední světoví státníci, určitě si toho soudruzi všimnou. Tady taky může každý za sebe oslovit svého poslance, senátora nebo politickou stranu a říct jim, jak to s tou Olympiádou vidí. Někteří třeba i veřejně deklarují, že do Pekingu za současné situace nepojedou, jiní se alespoň hodí marod.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .