Okupace mi vzala domov. Příběh Evy Tolkovsky, rozené Kollertové

4. září 2018
Eva Tolkovsky, rozená Kollertová

Pořad o osudech spisovatelky Evy Tolkovsky ještě patří k tématu 50. výročí sovětské okupace Československa.

Ze země po 21. srpnu 1968 odešly do exilu desítky tisíc lidí, mezi nimi i skoro celá Evina rodina. Všechny ty uprchlíky připravila moskevská politika, vojenská akce a následné počínání kolaborantské Komunistické strany Československa o domov; bagatelizovat to dnes zobecňujícím tvrzením, že „emigranti šli na Západ za lepším“ (výrok, s nímž se lze setkat poměrně často), znamená projevovat značnou necitlivost.

Srpen 1968

Rozhovor s Evou Tolkovsky, který je základem dnešních Příběhů, jsme natáčeli před dvěma lety v Izraeli, kde žije. Na rozdíl od mnoha jiných tam však nepřišla jako do vysněné vlasti, nýbrž shodou okolností.

Nestala se z ní Izraelka v pravém slova smyslu, domov pro ni byl v Praze roku 1968: „Ten rok je pro mě traumatický, protože byl skutečně krásný a já jsem se z tehdejších prožitků nevyléčila. Nesla jsem si je pořád sebou a měla jsem emigrantské sny. Stále jsem si představovala, jak chodím po Praze, a zkoušela jsem, zda si pamatuju, kam mám odbočit a kterou ulicí se vydat, když se chci dostat na nějaké místo... Přitom jsem vůbec nedoufala, že se do Prahy ještě někdy podívám.“

Konverze k judaismu

Eva se narodila roku 1952 v Praze pod jménem Kollertová. Vyrůstala v Dejvicích, v české rodině bez vyznání, jako mladší ze dvou dcer. O dětství mluví jako o příjemném čase: chodila do baletu, hrála na klavír, bruslila. Otec Miloš Kollert pracoval jako ředitel české pobočky Air France, na tehdejší komunistické poměry byli Kollertovi zajištění, téměř bohatí.

Srpen 1968

Eva dokonce občas létala s otcem do Francie a do Alžíru – v republice se zadrátovanými hranicemi šlo o výsadu, kterou si prý jako dítě příliš neuvědomovala. Její rodiče nicméně nebyli horliví komunisté: Eva říká, že od mala věděla, o čem nesmí mimo domov mluvit, a pamatuje si také, že se určité citlivé věci probíraly v koupelně při puštěné vodě, protože otec byl přesvědčený, že v bytě je odposlech.

Rodiče se rozešli, když ještě Evě nebylo ani deset let. Její matka Věra se krátce poté rozhodla, že i s dcerami konvertuje k židovské víře. V Československu to byl na počátku 60. let značně neobvyklý krok – Evinu matku k němu prý vedly vzpomínky na první lásku - židovského spolužáka, a také skutečnost, že byla otřesená holocaustem a antisemitismem.

Starší sestra Věra přijala konverzi s plnou vážností, Eva byla ještě holčička, kterou judaismus ovlivnil až později: „Díky sestře, která chodila na židovskou obec, jsem se tehdy seznámila s takovou ´židovskou partou´, s jejími vrstevníky, kteří se snažili obec trochu obrodit, přivést ji k normálnějšímu životu, navázat na to, co bylo české židovství před holocaustem.“

Mapa neuznané republiky Biafra

V roce 1968 ukončila Eva základní školu, ale nešla dál studovat. Přátelé kolem židovské obce většinou studovali na Univerzitě Karlově, angažovali se ve studentském hnutí, a mladší Eva se do tehdejšího otevřenějšího dění chtěla zapojit. Vypomáhala při různých akcích jako poslíček, sbírala podpisy pod petice, angažovala se v podpoře Republiky Biafra.

Byla šťastná, sympatizovala s reformními komunisty, těch pár měsíců v do té doby nepoznané svobodě pro ni hodně znamenalo. Sovětská okupace, noc z 20. na 21. srpna 1968, v jistém smyslu ukončila její dospívání: „Bydleli jsme naproti Ministerstvu obrany a ráno tam stály tanky. Ivani koukali okolo sebe, nevěděli, kde jsou a co se děje, nic nechápali. A lidé honem běželi do samoobsluh, aby nakoupili zásoby.“

Sama v Praze

Po vpádu armád Varšavské smlouvy začali Evini starší přátelé z „židovské party“ postupně odjíždět na Západ. Pro emigraci se rozhodla i matka, a také sestra Věra s manželem Tomášem Frittou Haasem – utekli do Vídně a později do Izraele. Tehdy šestnáctiletá Eva však odejít odmítla: „Přesvědčila jsem maminku, že zůstanu, protože jsem si říkala, že bych tu emigraci psychicky nezvládla. A taky jsem byla zasnoubená s jedním zahraniční studentem, Afričanem.“

Srpen 1968

Se snoubencem se Eva nakonec rozešla, našla si zaměstnání ve spořitelně, chodila na večírky, žila – řekněme – bohémským životem. Svoboda v Československu ještě přetrvávala v první polovině roku 1969, Eva se angažovala ve všemožných protestech proti okupaci, postupně jí však docházelo, že situace se bude jen a jen zhoršovat.

Bála se normalizace, bála se, že jako neplnoletá přijde o byt, že začne mít potíže s úřady. Navíc další a další přátelé mizeli v cizině. Když se nakonec v září 1969 začalo proslýchat, že během pár dní zavře normalizační státní aparát hranice, zašla Eva za otcem, s nímž se příliš nestýkala, a uprosila ho, aby jí zařídil let do Londýna.

Putování po světě

Eva Tolkovsky (tehdy Kollertová) zůstala v Anglii asi tři měsíce u přátel, a potom pokračovala za rodinou do Izraele: „Jenomže jsem zjistila, že sestra s manželem, dětmi a matkou žijí v malinkém bytě, kam jsem se prostě nevešla, nebylo možné, abych tam žila s nimi. Vyjednali mi tehdy místo v kibucu, ale v takovém hodně komunistickém, a to pro mě bylo něco strašného. Nebyla jsem komunistka, ale stoupenkyně ´socialismu s lidskou tváří´. Kibucníci mě chtěli učit ruské písně - a já tam vydržela jen asi tři týdny.“

Přešla pak do jiného, méně kolektivistického kibucu, ale ani tam se necítila dobře: Neuměla hebrejsky ani pořádně anglicky, lidé se k ní asi vcelku pochopitelně chovali jako k dospívající dívce, ale Eva se už cítila dospělá a nezávislá. Seznámila se tehdy s Angličanem Davidem, který v Kibucu pracoval jako dobrovolník. Domluvili se, že společně odejdou, že se vrátí do Londýna.

Vzali se na Kypru (Eva tak získala britské občanství), odjeli do Atén - a pak následovala dramatická cesta stopem a z velké části pěšky do Británie. Novomanželé neměli peníze, sedmnáctiletá Eva se během putování dostala na pokraj fyzických i psychických sil. V Londýně se zhroutila, ujali se jí přátelé z pražské „židovské party“, s manželem se rozešla, několik týdnů pak nemluvila a jen se choulila u krbu. Nakonec si ale našla práci a potkala i svého příštího partnera, estetika Tomáše Kulku, tehdy studenta filozofie a ekonomie na London School of Economics.

Izrael podruhé

Roku 1972 se Eva opět přestěhovala do Jeruzaléma. Už to byl jiný příchod do země: Tomáš Kulka působil na Hebrejské univerzitě, Eva se učila hebrejsky, začala studovat, měla zázemí i přátele, většinou z intelektuálních kruhů.

Později se s Tomášem Kulkou rozešla, ale v Izraeli už zůstala, ještě dvakrát se vdala, má dnes syna a dceru: „Izrael pro mě až do pádu komunistického režimu v Československu znamenal místo, kde můžu žít, protože nesmím žít tam, kam patřím. Proto jsem se ani nesnažila plně integrovat do izraelské společnosti, a z toho také vyplývá moje dost komplikovaná identita,“ říká Eva v rozhovoru pro Paměť národa.

„Poznamenalo to i mého syna, protože si vždycky byl vědom, že je trochu jiný a odlišný, protože jeho matka není skutečná Izraelka. Dcera je mladší, narodila se až po pádu komunismu, ta už to prožívá trochu jinak.“ Eva Tolkovsky dnes žije v Izraeli a občas v Čechách, kde také v roce 2012 v nakladatelství Malvern vyšel její román Jazyky Ráje. Více se dozvíte z jejího vyprávění, z Příběhů 20. století.

Spustit audio
autor: Adam Drda