Ohrožená svoboda, Lou Reed a kresby nahých mužů

2. listopad 2013

Světové veřejné mínění, které někdy připomíná obrovskou mezinárodní pavlač, má v poslední době chutné sousto. Každou chvíli se ukáže, že americké úřady sledovaly telefonické rozhovory nejvýznamnějších zahraničních politiků nebo miliony kontaktů mezi mobily, které neustále bzučí v kapsách obyčejných lidí. Přečteme si také ohlasy na smrt podivuhodného rockera Lou Reeda a skončíme na výstavě, kde jsou jen nahá mužská těla.


Internet, skandály a svoboda

Po zprávách, že americký Národní bezpečnostní úřad odposlouchával mobilní telefon německé kancléřky Angely Merkelové a během jediného letošního měsíce zachytil 60 milionů španělských telefonních hovorů, si vlády obou zemí obeslaly velvyslance Spojených států. Německo to udělalo od konce druhé světové války poprvé.

Podle kanadského deníku National Post je to další příklad obrovských rozpaků, do kterých přivedlo americkou vládu odhalení bývalého zaměstnance Ústřední zpravodajské služby Edwarda Snowdena, které uveřejnil britský reportér Glenn Greenwald. Ale nejde jen o diplomatický poprask. Způsob, jak naloží Spojené státy, evropské země i Kanada, obviněná ze špionáže v Brazílii, s posledními skandály, může hluboce ovlivnit občanské svobody a volnou komunikaci, které se těší občané všech civilizovaných států.

Internet (ilustrační foto)

Německá státní telekomunikační společnost hledá cesty, jak udržet německá data uvnitř země, aby je uchránila před sledováním provozu na internetové síti. Kdyby se to podařilo, německé úřady by snáze uchránily svá data před špionáží jiných zemí, ale nakonec by se mohly světové telekomunikační sítě rozdělit do schránek, které by bránily občanům země A ve volném přístupu k internetovým stránkám v zemi B.

Brazilská prezidentka Dilma Rouseffová, která se snaží oslabit kontrolu Spojených států nad internetem, navrhuje novou digitální architekturu složenou ze řady oddělených intranetů, které by operovaly na základě dvoustranných dohod mezi státy. Brazilský kongres by rád přiměl internetové společnosti, aby skladovaly data, která se týkají Brazilců, uvnitř brazilských hranic.

To by ale znamenalo, že stránky jako Facebook a Gmail by nesměly skladovat data kdekoli po celém světě. Zásada, že data posbíraná v kterékoli zemi by se neskladovala nikde jinde, by si vyžádala obrovské náklady. Brazilská prezidentka vyzvala Organizaci spojených národů, aby prosadila změnu chování států, které vládnou těmito technologiemi. Nedávný pokus vyrvat kontrolu internetu z rukou Spojených států podpořily země, které jsou všechno jiné než demokratické.

Čína, Saúdská Arábie, Sýrie, Írán a Rusko se snaží cenzurovat internet, aby nesouhlasné projevy svých občanů. Brazilská iniciativa by jim v tomto úsilí výrazně pomohla. Vítanou záminku by jim poskytla zdánlivě nevinná a ušlechtilá snaha zachovat státní svrchovanost, která by zakryla snahu omezit lidskou svobodu, která získala na mezinárodní komunikační síti obrovský prostor.

Balkanizace internetu by zničila hlavní výhodu webových stránek. Lidé, kteří na nich surfují, mají volný přístup k informacím z celého světa. Kdyby se ujal brazilský návrh, informační superdálnice by pak spíše připomínala minitel, což byla komunikační síť, která se rozvinula v 80. letech minulého století výhradně ve Francii. Taková regulace by výrazně poškodila mezinárodní obchod, který by najednou musel přeskakovat jakousi obdobu zrušených celních bariér.

Spojené státy vyvinuly obrovské úsilí, aby mezinárodní kontrola internetu zůstala v jejich rukou, na základě argumentu, že právě v této zemi se dá nejlépe udržet svoboda vyjadřování a elektronické komunikace. Tento argument nyní podkopal dozorčí aparát Washingtonu. Prezident Barack Obama by měl omezit dosah Národního bezpečnostního úřadu nejen proto, že je to správné. Dalším důvodem je hněv, který jeho praktiky vyvolaly ve spojeneckém Německu a Španělsku. Kdyby to mělo pokračovat, bylo by téměř jisté, že by regulace internetu vypadla z rukou Spojených států.


Zemřel Lou Reed

V neděli zemřel jeden z nejvlivnějších rockových hudebníků, zpěvák, kytarista a zakladatel kapely Velvet Underground Lou Reed. Bylo mu 71 let. Německá rozhlasová stanice Deutsche Welle citovala jeho literárního agenta, který potvrdil, že příčinou smrti byla choroba jater. Lou Reed zesnul ve svém domě na Long Islandu po několika měsících závěrečného boje s nemocí. Jak sám přiznával, hojně pil alkohol a užíval drogy. V květnu letošního roku se podrobil transplantaci jater, ale jak se ukázalo, život mu to nezachránilo.

Rocker samouk se narodil jako Lewis Allan Reed 2. března v roce 1942 a vyrůstal ve Freeportu na východním pobřeží Spojených států. Velmi brzy se začal zajímat o rock ‘n’ roll a rhythm and blues a naučil se sám hrát na kytaru, když poslouchal rozhlasové vysílání. Na počátku šedesátých let minulého století studoval žurnalistiku a tvůrčí psaní na univerzitě v amerických Syrakusách a v místním rádiu vedl pozdní noční pořad, který se jmenoval Výlety na vratké koleji.

Americky hudebnik Lou Reed

V roce 1964 začal Lou Reed pracovat jako skladatel pro vydavatelství Pickwick Records a zaznamenal menší úspěch s původní písní Pštros – The Ostrich. V té době už spolupracoval s waleským hudebníkem Johnem Calem, kterého nadchl vrčivý zvuk Reedovy kytary.

Oba umělci vytvořili proslulou skupinu Velvet Underground, která se zapojila do multimediálního projektu pop-artového umělce Andyho Warhola. Kapela byla i na samém vrcholu slávy komerčně neúspěšná, ale na mezinárodním vlivu jí to neubralo. Hudebník Brian Eno po čase řekl o desce Velvet Underground, na níž se podílela německá hudebnice, zpěvačka, herečka, modelka a hudební skladatelka Nico, že jejich alba z roku 1967 se sice prodalo jen deset tisíc kusů, ale každý, kdo si ho v té době koupil, založil hudební skupinu.

Lou Reed odešel od Velvet Underground v roce 1970 a o rok později podepsal smlouvu s nahrávacím studiem RCA Records. V následujícím roce vydal album Transformer, na němž spolupracoval David Bowie a Mick Ronson. Deska, která je dnes pokládána za klasický rock, měla být Reedovým komerčním vrcholem.

Po Transformeru následovalo album Berlin, kterému vévodila tragická témata domácího násilí, depresí a zneužíváni drog. Dobové recenze byly vlažné až tvrdě kritické, a tak Lou Reed hrál písně z tohoto alba na koncertech jen zřídka. O dva roky později, v roce 1975, vyšlo album Metal Machine Music.Více než hodina křiklavých technických efektů jen ještě více odcizila Lou Reeda jeho příznivcům. Kritici dávali najevo zděšení a psali o nevraživém plnění smluvních závazků.

V 80. a 90. letech vydával zesnulý hudebník další alba se smíšeným úspěchem na trhu i u kritiků a po přelomu tisíciletí byl stále aktivní v hudebním průmyslu, když nahrával vokály pro skupiny Killers, Gorillaz a další. Roku 2007 vyšlo album meditační hudby pro cvičení tai-či, které se jmenovalo Hudson River Wind Meditations.

Když byla v neděli oznámena smrt Lou Reeda, na sociálních médiích se šířily projevy uznání od jeho přátel a kolegů, jako je například Iggy Pop, Lenny Kravitz, David Bowie a Salman Rushdie. Jeho někdejší společník z kapely Velvet Underground John Cale řekl, že svět ztratil skvělého autora písní a básníka, a on sám přišel o kamaráda z dětství.

Když britský hudební novinář Charles Shaar Murray shrnoval jeho dlouhou a velmi různorodou kariéru, připomněl hlavně dobu, kdy působila kapela Velvet Underground. V rozhovoru pro britskou rozhlasovou stanici BBC řekl, že Lou Reed nepochybně změnil kulturní krajinu, ve které všichni žijeme. Zesnulého umělce přežila jeho druhá žena, hudebnice a zpěvačka Laurie Andersonová, kterou si vzal v roce 2008.

Tolik věcný nekrolog německé stanice Deutsche Welle. Když se začteme do amerického deníku New York Times, dočteme se, že ve své středním věku byl Lou Reed trvalou kulturní veličinou. Hrál ve filmech režisérů Wima Wenderse a Wayna Wanga a spřátelil se s českým dramatikem, disidentem a prezidentem Václavem Havlem, který koncem 60. let propašoval z New Yorku do Prahy desku Velvet Underground.

Lou Reed se také podílel na multimediálních jevištních produkcích. Jeho práce se pohybovala mezi písněmi o žalu, něze a stárnutí a divočejšími projekty, které poznamenala jeho ctižádost. Ve hře Havran a na stejnojmenném albu vycházejícím z básně Edgara Allana Poea vystupoval vynikající saxofonista Ornette Coleman a zpěvák Antony Hegarty.

Lou Reed se v 80. letech usadil, zanechal pití a věnoval se terapeutickému cvičení tai-či. Když letos v dubnu podstoupil transplantaci jater, po propuštění z nemocnice prohlásil, že je trumfem medicíny a vědy a že se cítí silnější než kdy jindy. Ale když se minulý týden ocitl v nemocnici znovu, doktor Miller, který mu transplantoval játra, řekl, že se pan Reed rozhodl vrátit domů, když už lékaři nemohli čelit konečnému stadiu jeho nemoci a shodli se, že udělali všechno, co se dalo.

Krátce po jaterní transplantaci se Lou Reed v recenzi na jedno album pokusil vysvětlit své nejhlubší tvůrčí motivy: „O hudbě jsem nikdy nepřemýšlel jako o výzvě. Vždycky si představte, že publikum je nejméně tak chytré jako vy sám. Děláte to, protože to máte rád a myslíte si, že to, co děláte, je krásné. A pokud si myslíte, že je to krásné, možná si to myslí i oni.“


Umění kreslit

Když uvážíte, že na výstavě ve prostorách londýnské Wallacovy sbírky nenajdete nic jiného než kresby nahých mužů, tak vás nepřekvapí, že se jmenuje Mužský akt. A přesto je název podle recenzenta deníku Daily Telegraph nespravedlivý, protože hlavním tématem není ani tak nahota, jako vyučování výtvarnému řemeslu ve Francii 17. a 18. století.

Autory čtyřiceti kreseb jsou studenti a učitelé francouzské Královské akademie umění, kteří tu působili od roku 1648, kdy jejich školu založil Ludvík XIII., do jejího uzavření v průběhu francouzské revoluce. Vystavená díla zapůjčila do Londýna nástupkyně královské akademie, pařížská Ecole nationale supérieure des Beaux Arts která má jednu z nejznámějších sbírek kreseb na světě.

Logo

Osnovy královské malířské a sochařské akademie byly tak přísné, že všichni studenti, kteří jí prošli, měli před sebou kariéru mistrovského kreslíře. Malování se tu překvapivě neučilo, protože se předpokládalo, že tuto zručnost si absolventi akademie určitě osvojí, jakmile nastoupí do ateliérů renomovaných malířů.

Kreslení bylo naopak podstatné, protože se tu student naučil, jak má spolupracovat jeho mysl, hlava a ruka. A výuka založená na kreslení podle nahého modelu byla výsada, kterou měli ve své době ve Francii jen královští akademici a jejich žáci. Kreslení nahého těla bylo omezeno na mužskou postavu, což nám dnes připadá zvláštní, ale mělo to svůj teoretický i praktický důvod.

Od renesance bylo mužské tělo pokládáno za nejkrásnější Boží výtvor, protože Bůh nejprve stvořil Adama. Ženy mohly být členkami Akademie, ale nemohly v ní studovat. Třídy, kde se kreslilo podle nahého modelu, byly plné dospívajících chlapců, jejichž mravy se v přítomnosti nahé ženy nedaly zaručit. Navíc by se těžko hledaly ženy, které by se ochotně svlékly v místnosti plné mužů – a pokud by šlo o prostitutky, snadno si představíme, jaké by nastalo ve třídě pozdvižení.

Podnikavější studenti si samozřejmě našli nahé modelky mimo školu. O znamenitém rokokovém malíři Francoisi Boucherovi se říká, že dovedl tak znamenitě nakreslit ženský akt hlavně proto, že se oženil s velmi krásnou mladou ženou. Dělníci a vojáci, kteří stáli modelem v Akademii, pózovali dvě hodiny denně šest dní v týdnu a po každých třech hodinách změnili svůj postoj. Student mohl pracovat na jediné kresbě nejdéle šest hodin.

Logo

Akademičtí profesoři, kteří byli zároveň úspěšnými umělci, opravovali práci studentů a sami kreslili podle modelu, aby ukázali, jak na to. Systém se udržoval sám od sebe, protože práce studentů mohli kritizovat jen akademici a jenom žáci těchto profesorů mohli získat Římskou cenu a stát se sami akademiky.

Profesor určil postoj modelu často podle nějakého obrazu nebo sochy. Na výstavě je několik kreseb, kde model leží na zádech a nohy má nad hlavou. Aby svou pózu udržel, podkládal si pod záda a hlavu polštáře a jeho nohy podepíralo šikmo upevněné prkno, Když vidíme výsledek, tak si snadno představíme, že dotyčný postoj má na obraze Prométeus připoutaný ke skále nebo poražený trojský hrdina Hektor vláčený za vozem svého přemožitele Achilla.

Umělci někdy nezakrývali, že jde o model, to znamená muž, který byl placen za to, že odložil oděv a zaujal určitý postoj. Na kresbě je často patrný řemen, lano nebo tyčka, které mu přitom pomáhaly. Jindy vidíme náznak zamýšlené souvislosti v podobě pomyslných skal nebo sloupů, když model zaujal postoj antické sochy – například Hérakla nebo nešťastného Laokoóna.

Kresby na výstavě přesto nikdy nezobrazují sochu a nejsou ani ilustrací nějaké báje. Jejich předlohou byli skuteční lidé a mnohé z nich už poznáme, protože se na kresbách vyskytují opakovaně. Příkladem je Sedící muž držící se za levé koleno z roku 1746 – z jeho výrazné tváře a postavy můžeme vyčíst, že ho k této práci přiměla buď chudoba, nebo špatné zdraví.

Akademická výuka měla vychovat prvotřídního kreslíře, který pak využil své nadání jako malíř historických, mytologických nebo náboženských témat pro potřeby státu nebo církve. Studenti vyšlí z akademie měli téměř zaručenou budoucnost, většinou si osvojili uniformní styl kreslení. Ve třídě je nikdo nepovzbudil, aby hledali originalitu a vlastní výtvarné pojetí.

A tak nás vlastně překvapí, že i v těchto školních kresbách objevíme proměny kreslířského stylu, který se během století vyvinul od barokní dynamiky studie spícího muže z roku 1687 k rokokové jemnosti červené kresby krásného sedícího mladíka, který zvedá paže nad hlavu. Poučné je srovnání je srovnání dvou studií kudrnatého modelu sedícího v profilu s nataženou nohou. Obě kresby vznikly během jediného sezení v revolučním roce 1789, ale na mužskou postavu padá jednou přímé světlo v neoklasickém stylu, ale bílá křída na hnědém papíře vytváří dramatický šerosvit, který už předjímá romantismus.

Velmi výmluvné může být i to, co student opomněl. Většina žáků Akademie měla sklon vyplnit celou plochu každého listu papíru jednou nebo dvěma postavami. K výjimkám patří Muž ležící na zádech Jeana-Jacquese Bacheliera, který umístil ochablé torzo na spodní okraj papíru, a zbytek plochy nechal prázdný. Málo známý umělec uviděl postavu ve vztahu k okolnímu prostoru, což mohl být jeden z důvodů, proč se z něj časem stal ředitel proslulých továren na porcelán nejdříve ve Vincennes a potom v Sèvres.

Na malé, ale pečlivě vybrané výstavě si určitě všimnete, že kvalita kreseb méně známých umělců je často právě tak vysoká jako u prací, za nimiž stojí daleko slavnější jména. Wallacova sbírka francouzského umění nemá ve Velké Británii konkurenci. Jakmile navštívíte tuto expozici, můžete vyrazit do jiných galerií a pochopit, proč byla Francie díky svým výukovým metodám celá dvě staletí střediskem evropského výtvarného umění. Londýnská výstava je otevřena do 19. ledna.

autor: Jan Černý
Spustit audio