Odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu jako náležitost právního státu

Označovat vlastní setrvání ve funkci za podstatnou náležitost právního státu považuje prezident za nepochopitelné a neakceptovatelné. V tom má zajisté pravdu a bylo by možné použít i silnějších slov. Žádné personální obsazení není možné považovat za natolik trvalé, aby jeho změna ohrozila právní stát. Pokud to předsedkyně Nejvyššího soudu opravdu takto formulovala, jde o vyjádření zcela neuvěřitelné a nešťastné. Na straně druhé je samozřejmě možné vyslovit nad celou věcí určité pochybnosti jiného druhu, které by měly všechny strany aktuálního sporu veřejnosti srozumitelně a otevřeně vysvětlit.

Na prvním místě je tu rovina čistě formální. Tam zřejmě není možné hledat žádná pochybení, ani ze strany prezidenta, ani ministra spravedlnosti, který prezidenta o odvolání Brožové koncem ledna požádal. Prezident ve zmíněném dopise upozorňuje, že každého předsedu soudu lze odvolat postupem podle zákona. Předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu jmenuje prezident ze soudců podle ústavního článku 62, který vymezuje pravomoci prezidenta, které jsou výlučně jeho pravomocemi, tedy nevyžadují souhlas jiných ústavních institucí.

Na rozdíl od jmenování ministrů vlády, v tomtéž článku, zde ovšem není formulaci jmenuje a odvolává. To zmiňuje až zákon o soudech a soudcích, který praví, že předseda a místopředseda soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval. To je prezident republiky v případě Nejvyššího soudu a ministr spravedlnosti v případě soudů nižších. To, že odvolání předsedy Nejvyššího soudu v tomto případě navrhl ministr spravedlnosti, nehraje roli, ministr i kterýkoli jiný občan může prezidentovi navrhnout cokoli, on se rozhoduje sám podle svého svědomí.

Jaký je důvod odvolání? Prezident Václav Klaus sděluje ve zmiňovaném dopise, že ministr spravedlnosti označil ve svém dopise stav Nejvyššího soudu pod vedením Ivy Brožové za alarmující a neudržitelný. OD roku 2002 se prý neustále zhoršuje stav jednotlivých agend a není plněno poslání Nejvyššího soudu, spočívající v péči o jednotnost soudního rozhodování, a to v důsledku osobního postoje Brožové k věci, který zase ministr spravedlnosti označuje za nepochopitelný a neakceptovatelný. Tolik citát z prezidentova dopisu.

To jsou poměrně závažné skutečnosti, které by zcela jistě zakládali podmínku v zákoně o soudech a soudcích pro odvolání funkcionáře soudu, totiž že závažným způsobem nebo opakovaně porušuje zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů.

Jenže pak jsou tu otázky. Jsou opravdu prohřešky nejvyšší soudkyně natolik závažné, aby bylo nutné ji rovnou odvolat? A jaké konkrétní jsou to tedy prohřešky? Iva Brožová také žádá vysvětlení, jenže jí to prezident a ministr spravedlnosti nejsou povinni vysvětlovat, veřejnosti by ale měli.

Jak víme, jmenování Brožové prosadil v roce 2002 bývalý prezident Václav Havel, který se zato stal terčem kritiky tehdejšího ministr spravedlnosti Jaroslava Bureše a části odborné veřejnosti. Iva Brožová prý neměla v justici tak dobrou pověst a autoritu, aby mohla tuto funkci zastávat. Václav Havel nekonzultoval jmenování s ministrem, ani s odbornou veřejností. Využil jen svého ústavního práva, téhož, na základně kterého prezident dnes Brožovou odvolal.

Nyní se ovšem spekuluje, že to má být právě bývalý soudce, pak ministr spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana, pak kandidát na prezidenta za ČSSD, pak opět člen vlády Jaroslav Bureš, který se má nyní stát předsedou Nejvyššího soudu. O jeho odborné erudici se nevyskytla pochybnost, ovšem přece jde o osobnost, která přišla do styku s výkonnou i stranickou politikou více, než se na bývalého i budoucího soudce sluší. Zvláště soudce a předsedy Nejvyššího soudu. Pokud by tato spekulace byla tedy pravdivá, pak odvolání Brožové i její přepjaté protesty se staví do poněkud jiného světla.

Mohl by to být totiž velmi viditelný impuls pro diskusi o soudcovské nezávislosti, o které často Brožová hovořila. Na jedné straně si někteří soudci a zřejmě i Brožová tuto nezbytnost vyložili a vykládají jako možnost jisté nedotknutelnosti a svévole, bez povinnosti zpovídat se komukoliv. Na straně druhé příliš velké zasahování do soudcovské nezávislosti ze strany moci výkonné i zákonodárné, byť dobře míněné, nahlodává jeden z dalších základních pilířů moci v demokratickém státě.

Je asi brzy říci, zda-li za něco takového můžeme považovat dnešní prezidentovo rozhodnutí. Právě proto by měly být odborné důvody řádně vysvětleny. Pokud by se ale mělo stát běžnou praxí, že v nejvyšších institucích ústavní soudní moci začne zasedat příliš mnoho bývalých výkonných a stranických politiků, pak je polemika na toto téma zcela na místě.

Radko Kubičko