Odsouzený ministr vnitra Barák nebyl jen nevinnou obětí. „Myslel si, že je nepostižitelný,“ říká historik
Když se podíváme do historie komunistického Československa a jejího hlavního hybatele, komunistické strany, je to sled hledání a nacházení nejrůznějších nepřátel. Někteří „nepřátelé“ byli odsouzeni do kriminálu, jiní zbaveni funkcí a někteří skončili na popravišti. Když se v první polovině 60. let ve vězení ocitl bývalý ministr vnitra Rudolf Barák, byl to skandál.
„V jeho rukou se soustředila obrovská moc a ambiciózní Barák ji dokázal ve svůj prospěch využít,“ konstatuje host pořadu historik Jan Kalous a vysvětluje: „Z hlediska likvidace oponentů tento proces navazoval na 50. léta. Byl v něm souzen bývalý politicky vysoce postavený a donedávna nedotknutelný muž.“
Kariéra v 50. letech
Rodák z Blanska se vyučil typografem, pracoval v tiskárně a údajně za války vstoupil do komunistické strany. Jeho kariéra začala hned po válce – nejprve v Blansku, poté v okresních Boskovicích.
Čtěte také
Roku 1950 už byl předsedou Krajského národního výboru v Brně a také členem krajského předsednictva KSČ. K jeho spolupracovníkům patřil Otto Šling, který byl počátkem 50. let zatčen a následně popraven ve vykonstruovaném procesu s Rudolfem Slánským.
„Se Šlingem se Barák znal a až do jeho zatčení ho podporoval. Poté sám dodával Státní bezpečnosti údajné podklady k jeho odsouzení, a tím si vysloužil stranickou úctu,“ říká historik. Netrvalo dlouho a Barák odchází do Prahy, stává se členem nejužšího komunistického vedení a následně v roce 1953 ministrem vnitra.
Zaměřil se také na StB, kterou chtěl podle Kalouse znovu dostat pod kontrolu KSČ. „Právě Státní bezpečnost se totiž v předchozím období tzv. vymkla z rukou a začala hledat nepřátele i v okruhu představitelů strany, a to bylo v tomto období už nepřípustné.“
Barákova rehabilitační komise
Barákova hvězda stoupala. Prezentoval se jako lidový politik, měl vztah ke sportu – se sportovci se stýkal, stejně tak s umělci. Nakupoval umělecká díla, podporoval i malíře, třeba Zrzavého či Kubinu.
Čtěte také
Když se roku 1956 objevila ostrá slova představitele Sovětského svazu Nikity Chruščova o Stalinově kultu osobnosti na XX. sjezdu strany, bylo jasné, že se „něco“ bude muset změnit i v Československu.
„Místní komunisté dostali za úkol odstranit osoby odpovědné za zločiny přelomu 40. a 50. let,“ říká Kalous a dodává: „V lednu 1955 tak vznikla rehabilitační komise a do jejího čela byl postaven právě Rudolf Barák.“ Výsledky práce této komise, která měla odčinit zločiny, byly ale nevalné. Ze skoro sedmi tisíc žádostí k prozkoumání prokurátor doporučil něco přes dvě stovky.
A navíc bychom mohli říci, že se „kozel stal zahradníkem“, protože podle historika byl právě sám Barák byl ministrem v době, kdy politické procesy probíhaly a k jejichž revizi se tudíž sám neměl. A změnit dobové poměry určitě sám Barák nechtěl. Svědčí o tom tajné příkazy, které v té době vydával.
Pokus o odstranění Novotného
Barák se ocitnul v další nové situaci v roce 1957, kdy zemřel prezident Antonín Zápotocký a nastoupil po něm Antonín Novotný. Zprvu to vypadlo na dobré vztahy, ale poté, co se sám Barák (spolu se sovětskou rozvědkou) pokusil Novotného odstranit, spadla klec.
Čtěte také
Sám byl zatčen, ovšem nikoliv primárně z politických důvodů, ale proto, že se státními penězi zacházel tak, jako kdyby byly jeho vlastní. A nejednalo se o žádné malé částky, ukradené peníze šly do statisíců: jen československých korun bylo 975 tisíc, v době, kdy průměrný plat činil 1 500 Kčs.
Byl odsouzen na 15 let vězení, propadnul mu majetek, ale po třech letech – v době pražského jara – mu byl trest přerušen. Žádal dokonce o rehabilitaci, ale nebyl shledán nevinným. Normalizaci prožil v ústraní, v dělnických profesích a i v době své starobní penze byl sledován StB. „Neúspěšně usiloval o vrácení zabaveného majetku a hrozilo mu trestní stíhání, kterého se ale nedočkal,“ říká historik.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy – zda se stal ministr vnitra Rudolf Barák nevinnou obětí, host pořadu historik Jan Kalous odpovídá: „Nestal. Tento ambiciózní muž si myslel, že je nepostižitelný, a myslel si, že ze všeho něco získá ve svůj prospěch. V tom se ale krutě mýlil.“
Poslechněte si celý pořad Jak to bylo doopravdy. Připravila ho Ivana Chmel Denčevová.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
