ODS už není monolit

Můžeme si tisíckrát myslet, že revolta Vlastimila Tlustého je motivována jeho touhou se zviditelnit, nebo získat na úkor Mirka Topolánka větší moc, ale nesouhlas s vedením strany je tu a protože má ve své argumentaci racionální jádro, je jeho odstředivá tendence nebezpečná. To si zřejmě dobře uvědomuje předseda strany a Tlustému jeho názor nebere. V této, postmonolitické situaci mu totiž nic jiného nezbývá.

Ještě markantnější a plný rozporů je vztah Mirka Topolánka k prezidentovi republiky, kterého vlastně velká část ODS považuje stále za svého představitele. Nelze se tomu - znajíce historii tohoto státu - divit, i když se jedná o prvního občana, který má stát nad stranami. Prezidentská volba toho byla ostatně nejlepším příkladem, neboť ta se vyznačovala naprosto stranickým přístupem, stranickou kázní a disciplinovaností.

Takřka tragikomický rozměr má ovšem vztah obou politiků k Lisabonské smlouvě. Náhoda tomu chtěla, že před časem uveřejnily na jedné stránce, zřejmě bez jakéhokoli postranního úmyslu, Lidové noviny názory obou politiků na toto téma. V článku, nadepsaném Ratifikace Lisabonu běží, konstatuje Mirek Topolánek, že nepovažuje Lisabonskou smlouvu za mrtvou a že ratifikační proces prakticky pokračuje. Kdežto pan prezident, o několik decimetrů níže, v článku s nadpisem Lisabon nesmí nikdy platit, varuje před pokusy vzkřísit Lisabonskou smlouvu o reformě Evropské unie. A dále říká, cituji, jakýkoli pokus uchýlit se k nátlaku a k politické manipulaci s cílem text prosadit, bude mít pro Evropskou unii katastrofální důsledky, konec citátu.

Je to pochopitelné. Předseda vlády, který je zodpovědný za exekutivu, je spíše proevropský, protože chápe, že malý stát uprostřed Evropy nemůže zůstat ze všech možných důvodů vně Evropské unie. Navíc se zúčastňuje všech summitů a cítí tudíž za Evropskou unii určitou spoluodpovědnost. V okamžiku, kdy Ústavní soud potvrdí možnou právní koexistenci naší Ústavy s Lisabonskou smlouvou - stane-li se tak - bude se cítit Topolánek vítězem a nebude muset už na prezidentovy výhrady brát ohled.

Pan prezident, věren svému politickému konzervatizmu, oficiálně Topolánkovu odpovědnost nemá a může spíše tlumočit své akademické názory. I když jeho souhlasné stanovisko se současným polským prezidentem Lechem Kaczynskim je poněkud problematické. Klaus je sice věren svému politickému a ekonomickému konzervatizmu, ale solidarizuje se s někým, kdo je konzervativní lidsky. Bylo by jistě zajímavé, kdyby oba pánové mluvili - vedle své averze k Evropské unii - třeba o náboženství a církvi. Pak by nemohli nikdy najít společnou řeč.

Klaus musí cítit v případě Topolánka i určitou rivalitu, neboť Topolánek - jakkoli stojí v čele vlády s nepříliš silným mandátem - se snaží uskutečňovat všechny společenské reformy, které Klaus jako předseda vlády neprovedl, i když vládl po listopadu asi v příznivějším politickém klimatu. Mám na mysli ukončení kauzy církevních restitucí i transformační zákon v zemědělství; oba jsou projevem značné politické odvahy.

A do toho všeho přichází nyní návrh vládního zákona na přímou volbu prezidenta, který má být vypracován do konce prázdnin. Ponechme stranou okolnost, že návrh zákona asi nebude schválen, protože sehnat dnes v polarizované Poslanecké sněmovně ústavní většinu je zřejmě nereálný úkol. Všimněme si však reakce ODS. Okamžitě se vyrojily spekulace, mohl - li by Klaus znovu kandidovat. Místopředseda ODS a ministr práce a sociálních věcí, Petr Nečas - asi oprávněně - přirovnává situaci k roku devadesátému třetímu, kdy Václav Havel - po rezignaci na československé prezidentství - se ucházel o prezidentství české. I Petr Tluchoř, předseda poslaneckého klubu ODS je podobného názoru, cituji: jednalo by se o úplně nový typ mandátu a není nutné nikoho z přímé volby vylučovat, konec citátu.

Z ústavy by se však - mimo jiné - musel odstranit i bod dvě článku padesát sedm, který praví, že nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou. To je všechno technická záležitost. Pozoruhodná je ale pohotovost funkcionářů ODS. Nevíme ovšem, zda všech, nebo jen některých. Ti, kteří uvažují o další kandidatuře svého guru, by si však měli uvědomit, že ten by měl být dávno nadstranickou osobností a tudíž by mohl být kandidátem i jakékoli jiné politické strany.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .