Obsluhovali jsme korunního prince. Paměti rakouského důstojníka, který se stal příznivcem nové republiky

Na velké dějiny je možné pohlížet i jako na součet malých příběhů. Jedním z takových příběhů jsou i Fialovy osobní vzpomínky na jeho „pražský život a vojančení za císaře pána“. Sepsal je v Praze roku 1930, kdy už měl za sebou kariéru jak v císařské armádě, tak později jako ředitel Hlávkových kolejí v Praze, ve službách Československa.

Jeho paměti přitom pokrývají jen poměrně krátké období do roku 1892, kdy je z neznámých důvodů ukončil. Bohužel, protože jsou nejen velmi barvité, poutavé a čtivé, ale přinášejí i poněkud jiný pohled na život „za Rakouska“, než jaký o „žaláři národů“ šířila propaganda mladé republiky.

Život na Pražském hradě

Malý Antonín se narodil svým postarším rodičům v roce 1866 na Kampě, která tehdy měla ještě kouzlo Malostranských povídek Jana Nerudy. Dětství prožil v opravdu nevšedním prostředí, přímo na Pražském hradě. Jeho otec byl totiž hlásný na věži svatovítského chrámu. Jeho úkolem bylo ve dne v noci hlídat, jestli v Praze nebo okolí nevypukl požár.

Čtěte také

Československo se snažilo být „odrakouštěné“, ale na Rakousko-Uhersko muselo navázat, míní historik

Antonín se tak mohl účastnit i oblíbené klučičí zábavy: rozhoupání svatovítských zvonů.

Antonínovi rodiče si časem polepšili a v roce 1878 se dostali do služeb korunního prince Rudolfa. Ten měl v Praze sloužit jako plukovník u c. a k. pěšího pluku č. 36 a získat tu vojenské zkušenosti.

Fiala ve svých pamětech popisuje, jak se rázem poměrně ospalý Pražský hrad proměnil. S Rudolfem přijel z Vídně i jeho dvůr včetně početného služebnictva. Sám Rudolf tu obýval apartmán o téměř 20 místnostech, který po velkých úpravách po vzniku Československé republiky užíval prezident Tomáš G. Masaryk.

Demokrat Habsburk

Princi byli k osobní dispozici dva komorníci, čtyři myslivci, Fialovi rodiče a další dva pomocníci. Mnohem početnější personál ale pracoval v kuchyních, skladištích, stájích a tak dále.

Naprostá většina z nich byla přitom podle Fialy zbytečná, sloužila jen pro reprezentaci. Sám princ byl podle něj skromný, jeho tabule však odpovídala císařským zvyklostem. Byla tak opulentní, že z ní žil celý hradní personál.

Fiala detailně popisuje i Rudolfův denní program, jeho zvyky, vojenské a společenské povinnosti či záliby. K těm patřil především lov, Rudolf byl opravdu vášnivý lovec. Toho si byla vědoma vysoká šlechta, která pořádala hony na jeho počest. Hon provázely hostiny a pikniky pod širým nebem, na jejichž přípravě se Fialovi rodiče také podíleli.

Čtěte také

Byli Habsburkové na českém trůnu proti vůli Čechů?

Díky jejich povolání měl opravdu unikátní příležitost poznat prince Rudolfa zblízka. Trochu překvapivě ve srovnání s obvyklým narativem o rodu Habsburků ho považoval za upřímného demokrata.

„Kdo viděl korunního prince ve své osobní prostotě a jak se přímo labužnicky tvářil, když mohl nepohodlnou důstojnost svého postavení svléci a být člověkem mezi lidmi, musel mít jen jeden dojem: kdyby Rudolf směl a mohl, byl by se stal stoprocentním demokratem,“ napsal.

Pobyt korunního prince Rudolfa v Praze definitivně skončil v roce 1883, kdy požádal svého otce, aby se mohl vrátit do Vídně. To už byl dva roky ženatý s belgickou princeznou Štěpánkou.

Antonín jako dítě pochopitelně nemohl postřehnout narůstající krizi, která na Rudolfa doléhala. Princ nakonec své problémy řešil na svou dobu skandálním způsobem: v roce 1889, ve svých 31 letech, spáchal v Mayerlingu sebevraždu.

Ve vojenské uniformě

V té době ale už Antonín dávno nebyl malým chlapcem. Ve 14 letech nastoupil v Praze do kadetní školy pro budoucí důstojníky a následující čtyři roky popisuje jako opravdu tvrdou vojnu. Skončila maturitou, po níž se šel pyšně v nové důstojnické uniformě ukázat rodičům a sousedům na Hradčany.

Následující roky strávil v pražské posádce, kde cvičil rekruty. Zdálo se, že má před sebou úspěšnou vojenskou kariéru, v pouhých 22 letech ale vážně onemocněl tuberkulózou. Po vyléčení mu lékaři už nedoporučovali aktivní vojenskou službu a Antonín Fiala byl převelen do pevnosti v Josefově, kde byla vojenská nemocnice a kde také probíhal výcvik vojenského zdravotnického personálu.

To, co z počátku považoval za konec kariéry, bylo ve skutečnosti docela šťastné období. Brzy však skončilo, když se musel opět přemístit. Tentokrát přímo do Vídně, kde se měl ujmout organizace největší vojenské nemocnice v celém mocnářství. K jeho povinnostem patřil i výcvik nováčků a jednoročních dobrovolníků.

Politicky nespolehlivý Rašín

Právě tady se Fiala nečekaně poprvé setkal s muži 28. října Aloisem Rašínem a Františkem Soukupem. Omladinář Rašín byl ve vojenských materiálech už předem označen jako „politicky nespolehlivý“. Ve svých pamětech se o něm Fiala rozepsal:

Čtěte také

Politické vraždy, které změnily svět: Atentát anarchokomunisty na ministra financí Aloise Rašína

„Byl jsem zvědav na toho rebelanta, který se však docela bodře usmíval, Vidím jej v komisním mundúru s čapkou a bradkou, jak se při té drezúře otáčí. Oklamal mne, nic nepodnikal, co by při nejlepší vůli, kterou já jsem nota bene ani dost málo neměl, mohlo se zdáti Rakousku nebezpečné. Dr. Rašín stal se mi sympatickým a sblížili jsme se, jak poměr vojenský se zřetelem na jeho podezřelé označení dovoloval. Nechtěli jsme se stát nápadnými.“

„Jednoho dne vzal jsem Rašína stranou a na čestné slovo, že se o tom nikomu nezmíní, jsem mu svěřil, že mi bylo nařízeno ho sledovat. Rašín neříkal na to nic, tušil to asi, a já se na nic neptal. Stačilo mi jeho mlčení na místě nějakého přiznání. Byl to zkrátka omladinista.“

Rašín však záhy zachránil Fialovu pověst při přísných závěrečných zkouškách. Byl totiž vybrán, aby jako premiant ročníku odpovídal na otázky přísného generála dělostřelectva. Scéna podle Fialy neměla daleko ke grotesce:

Čtěte také

Deflační politika Aloise Rašína je z dnešního pohledu neobhajitelná, bez jeho vize by ale nikdy nevznikla naše koruna, uvažuje ekonom

„Vidím Rašína, jak si docela nevojensky popotáhl bradku a přistoupil k tabuli, kterou pokreslil a popsal různými znaky a číslicemi týkajícími se složení polní artilérie. Odloživ křídu, uklonil se a spustil výbornou němčinou: ‚Napoleon, ten věhlasný jedinečný vojevůdce, prohlásil kdysi, že kdyby měl rakouskou artilérii, že by mu bylo maličkostí dobýt svět. Rakouské dělostřelectvo však nezůstalo státi ve vývoji, nýbrž nezadržitelně kráčelo vstříc svému stálému zdokonalení a dnešní artilérie požívá více nežli kdy jindy pověsti nejchvalnější…‘“

Generál byl pochopitelně nadšen a Rašína přede všemi vychválil. Rašín se v tu chvíli nejspíš skvěle bavil. Kdyby však generál c. a k. armády věděl, koho má před sebou, nejspíš by ho dal postavit ke zdi.

Historie má někdy smysl pro humor. A měl ho i Alois Fiala, když své paměti končí poznámkou: „Ten den byl skoncován ve znamení všeobecné radosti i nezasloužené hrdosti. Ale na vojně, když se podařilo něco očundračit, byla z toho radost vždycky procítěná.“

Ve službách republiky

Tímto, zřejmě v roce 1892, bohužel Fialovy vzpomínky končí. Víme jen, že ve stejném roce ukončil svou vojenskou kariéru a o devět let později se oženil. Stal se nejprve správcem a později ředitelem Hlávkových studentských kolejí v Praze.

Po vzniku Československa se z bývalého rakouského důstojníka stal přesvědčený československý republikán. Nadále se přitom přátelil s „jednoročními dobrovolníky“ Aloisem Rašínem i Františkem Soukupem, který se stal prvním ministrem spravedlnosti mladého Československa a později i předsedou Senátu.