Oběti a vítězství v boji o reformu zdravotnictví
Na první pohled je Julínek nahý. Rozcupovaný na kusy. Z jeho zdravotní reformy nezbylo nic. Naopak zelení a lidovci triumfují. Hle, jak jsme obrousili tesáky vlčího kapitalismu! Ve skutečnosti je to jinak.
ODS jako vždy a všude ustoupila o pět kroků vlevo. Pořád však zůstává mírně napravo od středu. Topolánek má jednoduchou taktiku: obětuje to, co obětovat musí, ale ani o kousek víc. Nehledí přitom na ideologii a na program. Jen na to, co se dá udělat, a co nedá.
Nebyl nakonec návrh přeměnit fakultní nemocnice na akciové společnosti takzvaným bílým psem? Něčím, na co se kritici vrhnou a pak nechají projít důležitější zbytek? Pravděpodobně ne, Julínek za tuto svou vizi dlouho bojoval s mocnou lékařskou obcí. Ale z toho, že záměr obětuje, jej srdce nezabolí.
Lidovci a zelení vydávají za své vítězství, když prosadili kontrolu zisku privatizovaných pojišťoven. Ale ministr zdravotnictví nikdy nenavrhoval nic jiného. Diskuse o potratovém zákoně je také plně v zájmu zejména konzervativního křídla ODS.
Přes kompromis však zůstává kardinální otázka, zda je reforma zdravotnictví správná. Ve světě totiž existují jen špatné zdravotní systémy. Všechny státy je chtějí reformovat. Některé jsou moc privátní, jiné zas málo. S tím, jak je pečováno o naše zdraví, totiž nikdy nebudeme spokojeni. Přes to jsou některé systémy méně špatné.
I když Rath straší ztrátou jistot, Julínkovy představy směřují k onomu menšímu zlu. Směřují k tomu, aby pacient nebyl kolečkem v systému, ale náročným zákazníkem. Nemá být pro nemocnici, ale nemocnice pro něho. Každý zákazník samozřejmě podstupuje určité riziko. To by ale nemělo být větší než to, kterému čelí dnes nahý a skoro bezprávný objekt socialistické zdravotní péče.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.