Obávané dinosauří drápy sloužily i jako ozdoba nebo hrábě ke sběru listí

Čtěte také

Jurský park? Geny raného dinosaura z Afriky by se daly vyzkoušet na slepici

Studii účelnosti dinosauřích drápů vědci zaměřili na skupinu dinosaurů zvanou maniraptoři. Šlo o příbuzné dnešních ptáků, těm se ale práce nevěnuje. Některé dinosauří pařáty se na první pohled jeví jako nepraktické, vědci proto zauvažovali o tom, k jakým funkcím se mohly hodit.  

Nabízí se například možnost, že drápy dinosaura mohly někoho propíchnout, třeba něčí vajíčko, soupeře nebo predátora, něco vyhrabat nebo si přitáhnout větev. Funkční analýzy drápů různých velikostí a tvarů dokládají, že řada zdánlivě nemotorných dinosauřích končetin se mohla v evoluci opravdu vyvinout v nástroje zaměřené na určitou činnost.

Autoři studie se kvůli tomu podívali i na některá dnešní zvířata. „Porovnávali, jak jejich drápy odpovídají funkci,“ říká Kratochvíl. 

Čtěte také

Tyrannosaurus rex měl zřejmě v hlavě důmyslnou klimatizaci

Badatelé to ilustrovali na pumě, luskounovi, který hrabe v zemi, nebo na mravenečníkovi. Jeden z modelů ukazuje, jak mohl drápy používat vymřelý lenochod, o němž se předpokládá, že si stejně jako jeho dnešní následovníci s pomocí drápů mohl přitahovat větve stromů.

Pohlavní výběr

Therizinosaurus, velký a populární býložravý druh dinosaura, který se také stal předmětem studie, měl podle biofyzikální analýzy pařáty narostlé tak nešikovně, že se mu nejspíš hodily jen jako okrasa při námluvách. Z hlediska využití mohly být tehdejší obdobou dnešního pavího ocasu nebo přerostlých parohů. 

Čtěte také

Mladý plateosaurus se proporcemi těla podobal dospělým víc, než je obvyklé, zjistili vědci

„Ve funkční analýze vyšlo, že se nehodí prakticky k ničemu,“ směje se evoluční biolog. Nevylučuje ale, že složité pařáty mohly posloužit právě při rozmnožování. Dinosauři si nejspíš mohli vybírat partnerku či partnera podle estetických preferencí. 

„Když si člověk představí páva, jak se prodírá pralesem, samička si řekne, že když může přežít s takovým ocasem, musí to být chlapák. Nebude mít parazita, imunita funguje luxusně,“ přibližuje s humorem rozhodování zvířat biolog Jan Černý. 

Kdyby naši následovníci našli fosilizované parohy, zkamenělé pozůstatky samce pavího očka nebo mečovky s prodlouženým ocasem, možná by také dospěli k názoru, že k rychlému plavání se takové atributy nehodí, k útoku na predátora také ne. Pro silně přerostlé drápy therizinosaura se tak i z toho pohledu jeví pohlavní výběr jako rozumné vysvětlení. 

Mechanické vlastnosti 

Therizinosaurus měl drápy tak trochu jako střihoruký Edward z filmu s Johnym Deppem. Sám už se také stal předmětem zájmu filmařů, včetně Hollywoodu. Hrdinka jurského světa mu například unikne tak, že se schová pod vodou. 

Jan Černý připomíná i další kultovní snímek, Wolverine. Dodává, že pokud případně zvíře nemohlo drápy zatahovat nebo vytahovat, nemuselo to automaticky znamenat, že mu byly k ničemu. Nejen filmaře, ale i vědce baví o jejich funkci spekulovat. 

„Přesně nevíme, jaké mechanické vlastnosti měly,“ rozvíjí tezi Černý. Evoluce totiž pro další generace vybírá něco, s čím lze v daném prostředí žít.

Jen z rekonstrukce mechanicko-fyzikálních vlastností se příliš nedá poznat, k čemu určitý znak sloužil. U fosilií nám zpravidla chybí kontext, neznáme reakce tehdejších predátorů ani příslušníků téhož druhu.

Perfektní design

„Velké pařáty tohoto býložravce mohly být plně funkční, i když ne perfektní,“ rozvíjí dál úvahu vědců Lukáš Kratochvíl. Podle něj se nemůžeme držet představy, že evoluce pokaždé vybere ten nejdokonalejší design.

Někdy stačí, když zvíře s danou podobou znaku dokáže v daném prostředí přežít a rozmnožit se. V případě therizinosaura možná stačilo dostat se k potravě, i když by to s lépe konstruovanými drápy šlo lépe.

Čtěte také

Když vymírali dinosauři, hořely i lesy. Naši zvířecí předci přežili, protože uměli slézt ze stromů

Náhoda a chybovost jsou zkrátka v evoluci běžnou věcí. To dokumentují i mnohé jiné konstrukční nedokonalosti na tělech živočichů, včetně apendixu našeho slepého střeva.

Sto mutací

U člověka se mezigeneračně nastřádá kolem 20 až 100 mutací. „V další generaci je z toho nově namíchaný koktejl a to vytváří možnosti pro další výběr,“ upozorňuje Černý. 

Kdyby totiž v přírodě nefungovala náhoda, mutace by byly řízené, nedokázali bychom se podle něj přizpůsobit něčemu, co nedokážeme předvídat. 

„Jedním z triků, jakými se organismy brání před predátory, je, že se snaží vypadat větší, než ve skutečnosti jsou,“ uvádí vědec další příklad, k čemu mohly sloužit podivné drápy therizinosaurů. 

K jakým účelům maniraptoři používali pařáty? Mohli teropodi místo řevu cvrlikat nebo vrkat? Proč vyrostli do velmi rozdílných velikostí? Debatují evoluční biolog Lukáš Kratochvíl, biolog Jan Černý, spoluúčinkuje herečka Kristýna Frejová.