Obamův Vietnam, korejský maraton a Churchillovy rozhovory se Stalinem
Obamův Vietnam, těžká jednání se Severní Koreou a Churchillovy rozhovory se Stalinem. To budou naše hlavní náměty.
Jak se dá vyřešit spor mezi Íránem a USA?
V Íránu se blíží s napětím očekávané prezidentské volby. Sledovat je bude celý svět. Otázkou je, jak naloží nový prezident v Teheránu s jaderným programem, o kterém tamní režim tvrdí, že ho rozvíjí pouze k mírovým účelům. Civilizovaný svět už dlouho vede s Íránem o této ožehavé otázce marnou diskusi.
Americký list Christian Science Monitor nabádá prezidenta Baracka Obamu, aby si vzal příklad z jednoho ze svých předchůdců, Johna Fitzgeralda Kennedyho. Ten před padesáti lety oznámil, že Spojené státy zastaví nukleární testy ve vesmíru. Cílem jeho kroku bylo budování důvěry při jednáních se Sověty. Obama by si měl vzít z Kennedyho příklad a měl by nasměrovat na Írán pouze některé sankce.
Jenom několik měsíců po skončení kubánské krize, jež přivedla svět na pokraj nukleární války, se Kennedy rozhodl mluvit o míru. Udělal to v okamžiku, kdy po zuby ozbrojený Sovětský svaz se svou nenávistnou ideologií byl zdánlivě ochotný ustoupit v otázce světového prvenství. Americký prezident promluvil tehdy o praktických způsobech, jak nastolit mír na základě fungujících dohod.
Je pozoruhodné, že Kennedy se nevzdal amerických hodnot, ale uznal, že i Spojené státy nesou jistou odpovědnost za studenou válku. Vyzval Američany, aby nevstoupili do pasti jako Sověti, to znamená, aby nevnímali jenom zkreslený obraz druhé strany. Uvedl, že je dokonce možné spolehnout se i na ty nejvíce nepřátelsky naladěné národy při plnění dohod.
Spojené státy čelí Íránu a jeho ideologii, na hony vzdálené americkým hodnotám. Zdá se, že Teherán by chtěl ideologii "exportovat", nemluvě o tom, že přechovává zášť vůči Izraeli. V takové situaci rezonují Kennedyho myšlenky obzvlášť silně. Dokázaly by Spojené státy najít možnosti míru s Íránem, pokud by prokazatelně nevyvíjel nukleární zbraň? Nebo je Washington odsouzen k rozhodování mezi vojenským zásahem a akceptováním vývoje jaderných zbraní?
Kennedy dokázal rozpoznat, že hluboká nedůvěra je klíčovou překážkou ve vývoji. Vede obě strany k odmítnutí jakéhokoliv návrhu. Na argumenty těch, kdo tvrdili že nejdříve musí dojít v Sovětském svazu k umoudření, Kennedy řekl:"Věřím, že se Sovětský svaz umoudří. Věřím ale i v to, že my jim v tom můžeme pomoct."
Po Kennedyho slovech následovaly činy. Oznámil ukončení atmosferických nukleárních testů, pokud tak učiní i jiné země, vyslal do Moskvy zprostředkovatele na jednání o zákazu nukleárních testů a snažil se o přímou komunikační linku mezi Washingtonem a Moskvou. Kennedyho iniciativa byla úspěšná. Tehdejší sovětský komunistický vůdce Nikita Chruščov označil jeho projev za největší od časů Kennedyho předchůdce Roosvelta.
Sovětské státem cenzurované noviny otiskly Kennedyho projev v plném znění. Za deset dní dosáhli vyjednavači přes horkou linku dohody. Sověti ukončili nukleární testy, tak jak to Kennedy navrhoval. Chruščov oznámil i zastavení výroby strategických bombardérů. Kennedyho myšlenka byla přitom jednoduchá: na skoncování obrovské nedůvěry musí Washington udělat první krok, nejenom verbálně, ale i činy.
Nastal čas, aby současný prezident Barack Obama zaujal Kennedyho stanovisko. Strategie ostrých sankcí, neustálé vojenské hrozby a promyšlené sankce vedou Írán jen k hledání cest, jak překážky v cestě obejít. Současně se tím umocňuje přesvědčení íránských vůdců, že Washington je nesmiřitelný nepřítel, který sankce nikdy nezruší, i kdyby Teherán přistoupil na rozumné hranice omezení nukleárního programu.
Po prezidentských volbách v Íránu by měl prezident Obama oznámit iniciativu, podobnou Kennedyho výzvě. Měl by podle citovaných novin udělat klíčové kroky v hlavních oblastech sporu, tak jako to udělal Kennedy se zastavením testů. Taktéž by měla vzniknout podobná iniciativa jako za Kennedyho. Měla by obnášet pozitivní kroky s cílem sledovat společné zájmy.
Začít se dá například od spolupráce ve snaze zastavit pašování drog z Afghánistánu do Íránu. Před pěti desetiletími vyzval Kennedy Američany, aby byli slepí vůči rozdílnostem mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, ale aby věnovali pozornost společným zájmům a prostředkům, které můžou pomoct dané rozdíly vyřešit. Dnes musíme udělat to samé vůči Íránu, uzavírá list Christian Science Monitor.
Válka proti terorizmu je Obamovým Vietnamem
Nakolik vážná je hrozba terorizmu v Americe, že opravňuje Národní bezpečnostní agenturu sledovat Američany? Tuto otázku si položil britský týdeník Economist. Přivedl ho k tomu bývalý agent CIA a zaměstnanec firmy pracující pro Národní bezpečnostní agenturu Edward Snowden, který vyzradil existenci tajného programu americké vlády na odposlouchávání a sledování lidí na internetu.
Týdeník tvrdí, že Američané by měli mít informace, podle kterých se můžou rozhodnout, jestli je potenciální hrozba natolik vážná, že vyžaduje tento druh sledování. Cituje amerického profesora mezinárodních vztahů Stephena Walta, podle kterého není terorizmus takovou hrozbou, aby si zasloužil pozornost, jakou mu věnují Američané. Důkazy o teroristických tajných plánech po 11. září 2001 byly nepřesvědčivé.
Američané riskují podstatně víc jízdou autem a jiným nebezpečím, než je džihádistický terorizmus. Jako příklad se zde uvádí dva tragické případy z nedávné doby. Bombové útoky v Bostonu byly tragické, ale nevyžádaly si tolik obětí jako požár v texaské továrně. Podle Economistu má profesor Walt pravdu v tom, že konvenční terorizmus není největší hrozbou pro Spojené státy.
To ale není ani jeho cíl. Terorizmus je v zásadě politická komunikační strategie. Jeho hlavní hrozbou nejsou životy Američanů, ale přesměrování americké politiky a volebních preferencí amerických politiků. Kdyby došlo v Americe k obřímu útoku džihádistické teroristické skupiny v roce 2012, pro opětovné zvolení Baracka Obamy by to mohl být hodně vážný problém.
Pro Obamu je válka proti terorizmu tím, čím byla válka ve Vietnamu pro někdejšího prezidenta Lyndona Johnsona. Není žádným překvapením, že Obama poskytl pro sledování Američanů vše potřebné. Za každou cenu chce zabránit teroristickým útokům. V perfektním světě by podle citovaného Stephena Walta teroristické útoky nediktovaly politiku. Je však nepravděpodobné, že bychom byli klidnější a že bychom se terorizmu nebáli.
Nejméně tři oblasti mají užitek ze zveličování hrozeb teroristických útoků. První jsou média, která získavají větší počet diváků, posluchačů nebo čtenářů, když vyhrocují strach z terorizmu. Druhou oblast představují politici, snažící se získat výhody pro svou stranu, protože panika a strach z terorizmu, podporovaného ze zahraničí, zvyšuje obyčejně účast voličů.
Kupříkladu v Americe po roce 2001 úzkost z terorizmu zvýšila podporu prezidenta Bushe. Kdyby došlo k útoku v roce 2008, znamenalo by to zase zvýšení počtu voličů pro Baracka Obamu. Na druhé straně španělští voliči potrestali svou konzervativní vládu po bombových útocích v Madridu v roce 2004, protože 80 procent obyvatel nesouhlasilo s účastí Španělska ve válce v Iráku.
Třetí oblastí je pak to, že samotní teroristé těží ze zvyšování našich obav. Obyčejně se jim totiž daří útok na cíle, které vyvolají co nejvíc pozornosti. Politici nechtějí a nemají rádi podobná překvapení. Mají silnou motivaci spoléhat na zpravodajské instituce, které si říkají o efektivnější sledovací zařízení, aby zjistily, co mají teroristé za lubem. Prezident Obama tuto situaci nemůže vyhrát.
Horší než zablokování sledovacího systému s následným teroristickým útokem, by byl už jen únik informací z Národní bezpečnostní agentury, že k útoku došlo právě kvůli zablokování sledování. Agentura má za úkol zabránit děsivým překvapením. Prezident Obama se však ocitl uprostřed jiného děsivého překvapení - úniku informací o samotném sledovacím programu Národní bezpečnostní agentury.
Tohle překvapení podstatně sníží Obamovy šance na dosažení cílů a řešení problémů, na kterých prezidentovi velmi záleží. Problémy jako zdravotní péče, klimatické změny či přistěhovalecká reforma mají dnes totiž dál k výslednému řešení, než měly na počátku Obamova volebního období.
Jednání Severní a jižní Koreje jsou během na dlouhou trať
Velké napětí přetrvává i na Korejském poloostrově mezi tvrdě komunistickým severem a demokratickým jihem. Zástupci obou stran se opět sešli za vyjednávacím stolem. "Je však důležité nemít nerealisticky vysoké očekávání", píše britský list Guardian. Obě delegace si opět potřásly rukama v pohraniční vesnici Panmunjom. Právě tam podepsaly obě strany příměří v roce 1953. Severní Korea ho však nedávno označila za neplatné.
Opět jsou telefonní linky Červeného kříže v pohotovosti, opět pozorovatelé Severní Koreje zdůrazňují, že jejich ochota bavit se se světem je sama o sobě nesmírně důležitá. Co způsobilo obrat v Pchjongjangu, který po měsíce šermuje zbraněmi a vyhrožuje jaderným útokem? Čínský prezident Si Ťin-pching, který udržuje se Severní Koreou přátelské vztahy, řekl v květnu osobnímu zplnomocněnci severokorejského vůdce Kim Čong-una, že mír na Korejském poloostrově není jen přání lidu. Je to i trend dnešní doby.
Mezi Čínou a Spojenými státy je obrovská názorová neshoda ohledně obnovení šestistranných rozhovorů o Severní Koreji. Netýká se to zdaleka jen otázky, zda nutnou podmínkou jednání je ukončení nukleárního programu ze strany Pchjongjangu. Takový postoj zastává kromě Washingtonu i Soul. Severokorejský vůdce však požadavek kategoricky zamítl. Musí si být ale vědom diplomatické ceny svého postoje po víkendovém setkání amerického prezidenta Baracka Obamy a jeho čínského protějšku Si Ťin-pchinga.
Oba politici dosáhli důležitého souhlasu v korejské otázce. To byla slova čínského prezidenta, nikoliv amerického. Obamův bezpečnostní poradce Tom Donilon ale pochválil Čínu za její úsilí vyslat do Pchjongjangu jasný signál. Jonathan Pollack z Brookings Institute dokonce řekl, že nedávné kroky a prohlášení Severní Koreje vyvolaly zatím nejotevřenější a realistické rozhovory mezi Washingtonem a Pekingem. A to už je něco.
Teď, když jsou obě strany za společným stolem, by bylo nerealistické mít vysoká očekávání. Sever korejského poloostrova nechce rozsáhlou vládní pomoc jihu na ukončení nukleárního programu. Jihokorejská prezidentka Pak Kun-hje zase nechce "odměňovat" Severní Koreu za špatné chování.
Jsou však i postupné kroky, které můžou obě země poloostrova udělat. Kupříkladu obnovení průmyslové zóny Kaesang, která byla posledním symbolem spolupráce severu a jihu. Pchjongjang však své dělníky ze zóny před časem odvolal. Aby byl celý proces na severokorejském poloostrově úspěšný, jednání z tohoto týdne se musí chápat jen jako první kroky dlouhého maratonu.
Mladí muslimové z Balkánu bojují na straně syrských povstalců
Sýrii už přes dva roky sužuje občanská válka a tamní situace se dramatizuje. Po boku vojsk prezidenta Bašára Asada bojují členové libanonského šíitského hnutí Hizballáh. Jak uvádí Svobodná Evropa, na pomoc syrským rebelům přispěchali i militantní aktivisté z Balkánu.
Eldar Kundakovič bojoval v květnu za osvobození syrských rebelů z vězení a zabil ho při tom ruční granát. Kundakovič nebyl ze Sýrie nebo z některé ze sousedních arabských zemí. Přišel z bosenského muslimského regionu, který je součástí Srbska.
Ze Srbska odchází pořád víc mladých muslimů na pomoc srbským povstalcům. Svobodná Evropa disponuje potvrzenými informacemi, podle kterých odchází do Sýrie muži ze Srbska, Černé hory, Bosny a Hercegoviny, Makedonie, Kosova i Albánska. V porovnání s počtem bojovníků libanonského hnutí Hizballáh, kteří pomáhají Bášárovi Asadovi, jsou muslimští bojovníci z Balkánu v podstatně menším počtu.
Muslimové z Balkánu, kteří pomáhají v Sýrii, jsou stoupenci islámského fundamentalistického hnutí Salafismus, ke kterému patří i džihádisté z Al-Kajdy. Salafističtí lídři na Balkáně popírají jakoukoliv podporu balkánských bojovníků v jejich boji v Sýrii. Ti, kteří tam odešli, tak podle nich učinili na základě vlastního svobodného rozhodnutí.
Muftí z balkánského Sandžaku pro Svobodnou Evropu však řekl něco jiného: "Některé organizace i jednotlivci se snaží verbovat balkánské muslimy pro boj v Sýrii. Na Balkáně zřejmě existují centra, jež mají kontakty s jistými organizacemi, a ta se snaží motivovat mladé muslimy k boji. Je možné, že také vědí, jak je do válečných zón dostat. Mnozí tamní muslimové asi vůbec nevědí, kde se Sýrie vlastně nachází. Nevědí, jak by se tam dostali.
Otec Eldara Kundakoviče, Esad, Svobodné Evropě řekl, že naposledy mluvil se synem telefonicky, když se přesunul z Turecka do Sýrie koncem března. Jeho syn se bez váhání přidal k těm, kdo mířili do Sýrie. Ze Sandžaku jich odjíždělo asi 30. Podle jeho přátel se mladý Eldar dal na náboženství nenadále, začal navštěvovat přednášky a přátelit se s muslimy.
Džihádisté ze Sandžaku se údajně oddělili od dvou srbských oficiálních islámských komunit ještě před odchodem do Sýrie. Podle novináře Anela Grboviče, který byl Eldarovým spolužákem na střední škole, existují ilegální organizace, verbující mladé muslimy. Nechodí do mešit, nejsou součástí islámské komunity a dají se lehce ovlivnit různými islámskými organizacemi. Scházejí se po domech.
Muslimové z Kosova a Makedonie, bojující po boku syrských rebelů, byli motivováni výzvou pomáhat sunitským bratrům v boji proti Asadovu režimu. Jeden bojovník se dostal do Sýrie dokonce přes zprostředkovatele ve Vídni. Z verbování jsou podezřelí salafisté, kteří mají blízko k ideologii Al-Kajdy a jejich odnoží, včetně rebelů z džihádistické "Fronty al Nusrá". Ta je na washingtonském seznamu teroristických organizací.
Nejvíce jsou salafisté přítomni v Bosně a Hercegovině, protože dostávají finanční pomoc a investice ze Saudské Arábie. Mnozí bosenští bojovníci v Sýrii se přidali k hnutí Fronta al Nusrá. Podle jejich příbuzných je ve verbování nejvíc úspěšný Nusret Imamovič ze safalistické bosenské vesnice Gornja Maoca. Imamovič odmítá médiím jakékoliv rozhovory.
Salafisté se etablovali v Bosně a Hercegovině během balkánského konfliktu v letech 1992-1995. Tehdy džihádisté ze zahraničí přišli na pomoc bosenským muslimům. Bojovali proti Srbům a bosensko-srbským silám. Někteří zahraniční safalisté v Bosně zůstali i po ukončení konfliktu. Finanční podporu dostávali od safalistů ze Saudské Arábie, aby se upevnilo jejich postavení na Balkáně.
Odtajněné dokumenty o jednání Churchilla a Stalina
V těchto dnech se opět připomíná výročí otevření druhé válečné fronty v Západní Evropě během 2. světové války. S vyloděním spojeneckých vojsk je spjato také jméno tehdejšího britského premiéra Winstona Churchilla. Informace o nedávno odtajněných archivních materiálech, týkajících se jednání Churchilla se sovětským vůdcem Stalinem, uveřejnila britská stanice BBC.
Zpráva britského ministerstva zahraničí o schůzce obou vůdců v Moskvě v roce 1942 uvádí, že si oba užívali delikatesy a vypili těžko odhadnutelný počet lahví alkoholu. Měli skvělou náladu, i když Churchill si v jednu hodinu po půlnoci postěžoval na bolest hlavy. Ve zprávě se uvádí, že oběma vůdcům se povedlo navázat dobrý lidský kontakt.
První setkání se Stalinem hodnotil Churchill velice kladně. Na druhé schůzce šlo všechno naopak špatně. Tento vývoj vrhl špatné světlo i na následný večírek v Kremlu. Atmosféra banketu byla nešťastná a špatná, ale museli jsme to ustát, uvádí se v britské zprávě. Naneštěstí, Winston si to utrpení neužíval. K prolomení ledů došlo až na schůzce další den.
Na žádost Churchilla nebyl přítomen nikdo kromě obou státníků. Setkání začalo v 7 hodin večer. V jednu hodinu po půlnoci dostal Churchillův úředník příkaz, aby se okamžitě dostavil do Stalinových pokojů v Kremlu. Našel tam Stalina, Churchilla a sovětského ministra zahraničí Molotova, který se k nim přidal. Před nimi byl stůl, plný nejrůznějšího jídla, včetně upečeného prasete a mnoho lahví alkoholu.
Winston Churchill si opět stěžoval na bolest hlavy, ale moudře konal, když pil jenom neškodné, šumivé kavkazské víno. Stalinovo pojetí pohostinnosti vždy zahrnovalo především obrovské množství alkoholu. Rád vyjednával s politiky u alkoholu. Churchill byl podle zprávy unešen, říkal, že přes tlumočníky je jednání vždy těžké.
Churchill se dostal od Stalina do hotelu po třetí hodině ranní. Ve čtvrt na pět totiž musel být na letišti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
