O vstupu do Evropské unie jsme rozhodli před 20 lety. Tehdy prezident Klaus ale neřekl, co si o referendu myslí

Čtěte také

Evropské politické společenství může být věčnou čekárnou na vstup do EU, varuje bruselská zpravodajka Šafaříková

Těm posledním možná mohlo vyhovovat, že referendum začínalo v pátek 13. Jistě to nebyl ze strany tehdejšího Špidlova kabinetu pokus o černý vtípek, kdyby to náhodou nevyšlo, byla by to katastrofa nejen pro vládu.

Ale Vladimír Špidla (ČSSD) si fiasko nepřipouštěl a předvolební průzkumy mu dávaly za pravdu: ukazovaly totiž na minimálně dvoutřetinovou převahu příznivců vstupu nad odpůrci. A nakonec to tak i dopadlo: víc než 77 procent hlasujících rozhodla o našem členství, a to od roku 2004.

Prý ztráta suverenity

Civilizačně nemělo být vlastně co řešit. Pokud bychom vzali opravdu vážně volební heslo „Zpátky do Evropy“, se kterým uspělo Občanské fórum hned v prvních svobodných volbách v roce 1990.

V roce 2002 jsme totiž pak měli být celí šťastní, že jsme na ten okamžik čekali jen 12 let. Těžko tedy soudit, proč nebylo v roce 2003 pro mnoho českých občanů rozhodnutí připojit se k nástupnickým zemím Evropských společenství, pouhá formalita.

Čtěte také

Zpátky do Evropy. Co pomyslný návrat obnášel a co mu předcházelo?

V každém případě se na přelomu století v české politice a ve veřejné debatě začaly objevovat strachy a námitky vůči EU.

Jejich leitmotivem byla jakási pofidérní ztráta suverenity, která nám prý vstupem hrozí, obava z evropského superstátu, z federálních choutek, které EU údajně měla, má a mít bude. A bylo toho víc.

Prostě jako by nám po pádu komunismu postupně otrnulo a žili jsme v představě, že jsme 90. léty propluli jako šampióni, kteří už vstupem do EU nemají co získat. Mnozí začali nad členstvím v Unii nenápadně ohrnovat nos.

Klausova „neodpověď“

Tento postoj ukázkově předvedl především relativně čerstvě zvolený prezident Václav Klaus, který dokonce ani několik dní před referendem, ba ani ve volební místnosti nekápl božskou, zda volil ano, či ne. „Řekl bych vám jedinou věc: Že jsem určitě hlasoval správně,“ nechal se slyšet.

Co to vlastně mělo být? To, že v jednom z evidentně nejdůležitějších okamžiků naší historie se hlava státu neobtěžovala říci jasně, co a proč si myslí nebo aspoň jakou volbu považuje za vhodnější, jen ukazovalo hloubku naší politické bídy.

Klaus v tom samozřejmě nezůstal zcela sám. Téměř jednoznačně proti se nakonec nepřekvapivě vyslovili komunisté, předseda Grebeníček třeba strašil zánikem českého zemědělství.

Čtěte také

Žádná jiná země neměla z členství v EU takový prospěch jako Česko, myslí si eurokomisař Verheugen

Přitom skrytý odpor vůči EU paradoxně neplatil pro celou ODS, a už vůbec ne pro její voliče.

Klausův nástupce Mirek Topolánek, když byl ve vysílání tázán na Klausův rozhlasový projev před referendem, se vyjádřil v tom smyslu, že od prezidenta jasný postoj očekával. Topolánek měl zřejmě pravdu i v tom, když tvrdil, že voliči ODS, podle průzkumů v drtivé většině příznivci vstupu, nakonec úspěch referenda zajistili. Předseda ODS doslova řekl, že ho „zachránili“.

Pro úplnost dodejme, že podobné představení předvedl Klaus i v den vstupu do EU o rok později, když 30. dubna 2004 vylezl na Blaník, aby symbolicky vzýval bájné rytíře jako naši mytickou poslední záchranu. Státník jedna radost.

V zahraničí máte smůlu

Referendum se podobalo volbám, až na to, že muselo proběhnout podle zvláštního zákona. Ten byl přijat na jaře 2003 a obsahoval některé prvky z dnešního pohledu lehce skandální.

Například nemohli hlasovat čeští občané žijící v zahraničí, pokud se nedostavili na území České republiky (na zastupitelských úřadech si mohli jen vyzvednout voličský průkaz), což postihlo například i profesionální vojáky na zahraničních misích.

Čtěte také

Větší integrace povede k erozi Unie, varuje Topolánek. Je nezbytná, přijměme euro, reaguje Špidla

Tehdejší sociálně demokratický místopředseda vlády Pavel Rychetský v této otázce ve vysílání Českého rozhlasu argumentoval chabou volební účastí v posledních sněmovních volbách 2002 a vysokými náklady pro hlasování v zahraničí.

Jedovatě připomínáme, co především způsobilo ten pokles volební účasti, kdy v roce 2002 přišlo o 16 procent voličů méně než v roce 1998. Byla to opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD, která odsála od volebních uren v roce 2002 celých 16 procent voličů oproti volbám roku 1998.

Bůhvíproč se původně také uvažovalo o tom, že se bude hlasovat v neděli a pondělí, tato anomálie naštěstí byla zavržena a zůstalo u tradičního pátečního a sobotního hlasování.

Nic není hotovo. A nebude

Ne, že bychom po 20 letech od vstupu do Evropské unie měli být srozuměni se vším, co se v ní dělo a děje. Ne, že by už v době vstupu nevzbuzovala oprávněnou kritiku unijní zemědělská politika či rostoucí byrokracie.

Čtěte také

Evropská integrace je výhodná pro malé země, je to demokratický projekt

Ne, že bychom za 20 let zásadně pohnuli s věcmi, o kterých jsme si mysleli, že v nich budeme dál – v dopravní infrastruktuře, modernizaci školství, platech. Také v potírání korupce.

Dokonce jsme si stačili málem zničit politický systém. Ale události posledních několika let nás čím dál víc přesvědčují, jak důležité je, že jsme uvnitř Unie, ne venku.

Ale v jednom měl Klaus přece jenom pravdu, když tehdy říkal: „Strašlivou chybou by bylo, kdybychom si mysleli, že už je všechno hotovo, že můžeme složit ruce do klína, a že už teď věci poběží samy.“

Celý pořad si poslechněte v audiozáznamu.