O Velikonocích překračujeme stíny smrti, říká dominikán. Rabín: O Pesachu opouštíme otroctví, i dnes

Když mluvíme v kontextu Velikonoc a Pesachu o naději, co se tím podle vás myslí? 

Benedikt Mohelník: Naděje je hybná síla, která nás dokáže přenést přes těžké chvíle. Velikonoční příběh Ježíše začíná slavným vstupem do Jeruzaléma za jásotu davů, ale už se tam dějí spiklenecké akce politické a náboženské reprezentace. To vyústí v Ježíšovu smrt. 

Naděje proto neznamená, že věci nebudou těžké. Ale že na konci můžeme doufat ve vítězství toho dobrého, života.

Čtěte také

V dnešní době všechno dopadá na jednotlivce. Je potom těžší najít kompromis, míní sociolog Pospěch

Jaký je rozdíl mezi optimismem, tedy vírou v to, že věci dobře dopadnou, a samotnou nadějí?

David Maxa: V židovské tradici je naděje ještě víc než optimismus. Optimismus je něčím, co můžeme vztáhnout k okolnímu dění a říct si, že věci, které jsou dnes špatné, budou s jistotou dobré. Ale naděje přesahuje optimismus. Umožňuje nám najít sílu a možnost jít dál navzdory současným vyhlídkám.

Koneckonců k tomu úplně prvnímu Pesachu, svátku svobody, dochází ještě v egyptském otroctví. A to nám připomíná, že je důležitější najít naději i v situacích, kdy se zdá, že věci kolem nás nejsou příliš dobré.

Je naděje vnitřní postoj, nebo spíš vztah, odpovědnost vůči druhému?

Mohelník: Myslím, že obojí. Naděje musí začít uvnitř každého jednoho, protože to je základ, ze kterého člověk vychází, nějaká vnitřní struktura či pevnost. Moc se mi líbí, co teď řekl David Maxa, že člověk i ve chvílích, kdy to nevypadá vůbec dobře, nachází zdroje smyslu a vnitřní síly. 

Čtěte také

Lidé stále více přicházejí s tím, že je děsí svět. Pomáhám jim najít vlastní misi, míní psycholog

Teprve potom může člověk zaujímat postoje zodpovědnosti, pomoci nebo solidarity vůči druhým. 

Je naděje zakotvená hlavně ve vztahu k Bohu, anebo právě k druhému člověku?

Mohelník: Bez vztahu k Bohu to podle mě vůbec není možné. My lidé nemáme takové prostředky, abychom druhým skutečně zaručili, že se o ně postaráme, že jim pomůžeme anebo že jim dáme smysl. Ale Bůh takový je a my se potřebujeme vztáhnout k Bohu, který nás přesahuje.

Maxa: Já myslím, že vztah k Bohu je pro nás leckdy velmi zásadní téma. Zejména ve filozofii Martina Bubera se může manifestovat také naším vztahem k ostatním lidem. To znamená, že ostatní lidé pro nás mohou být zdrojem povzbuzení, které potřebujeme, a my můžeme být tím zdrojem pro ně. 

V souvislosti s Pesachem jsem své komunitě napsal, že v současných dnech, které jsou velmi těžké, se i taková malá věc jako jeden úsměv počítá. Může to dokázat strašně moc.

Naše otroctví

Křesťanství i židovství stojí na silném příběhu, exodu i vzkříšení. To jsou události, které se neustále zpřítomňují. Jak Pesach a Velikonoce formují naději?

Maxa: Pesach je svátkem, kterým nám má připomenout nejenom události dní minulých, ale má také přesvědčit současnou generaci. Hodně se zaměřuje na předávání paměti dětem, na to, že co se děje v příběhu Pesachu, se neděje jenom jejich předkům, ale jim samotným – že oni sami vychází z otroctví. 

Čtěte také

Slova se nikdy tak často nepoužívala. Možná proto se trochu otřepávají, míní spisovatel Topol

Mohelník: Velikonoční tradice na Pesach navazuje, to jaksi nelze škrtnout. Velikonoce jsou Ježíšův příchod k Otci. Za mě jde o to osobní zúčastnění, o člověka. Říkáme: Hospodine, rozpomeň se. A když se Bůh rozpomene na úžasné věci, které učinil v minulosti, tak vstupuje i do našich současných dějin.

Ježíšův příběh nám ukazuje, že rozhodující je každý jeden člověk, který žije ve vztahu k Bohu. Ježíš byl odsouzen za prohlašování, že je Boží syn. Za to, že trval na svém velmi osobním a blízkém vztahu k Bohu, kterého označoval za svého Otce.

Svoboda není jednoducá

Součástí velikonočního a pesachového příběhu je motiv přechodu, ať už z otroctví ke svobodě nebo ze smrti k životu. Platí to i dnes v životě současných lidí?

Mohelník: To je právě to, co my dnes potřebujeme. Vymaňovat se z otroctví, překračovat stíny smrti, které ve světě, v němž žijeme, jsou opravdu silné. Takže nevzpomínáme na to, co kdysi bylo, ale potřebujeme to vnímat dnes možná víc než dřív. I když každá doba má své těžkosti a v žádné to není lehké.

Čtěte také

Orko Vácha: V životě je nejdůležitější čas. Ta úsečka mezi teď a smrtí, ve které jde udělat něco podstatného

Člověk musí takzvaně projít Egyptem, aby pochopil naději?

Maxa: Určitě. Myslím, že je velmi snadné ztratit naši schopnost ocenit svobodu, která je zásadní pro to, abychom mohli realizovat naše lidství. A proto musíme vědět, jaké to je být v situaci bez svobody. A právě proto je zde Pesach, abychom neztratili naše vědomí a vděčnost za svobodu.

Mohelník: Svoboda je vlastně nesmírně nároční a těžká. V otroctví sice člověk úpí, ale může přenášet zodpovědnost za svou tíživou situaci na někoho jiného, na utlačovatele. Ale když máme svobodu, je odpovědnost na naší straně.

Často klopítáme a neumíme s ní zacházet. Možná bychom se jí dokonce rádi zbavili. Izraelité neustále reptali, zda to nebylo v otroctví lepší. I my jako bychom pořád upadali do otroctví a formalismů.

A není to i proto, že nám lidem je v takových formalitách a formalismu vlastně dobře?

Mohelník: Nejraději bychom měli jistotu, která moc nestojí. Ale svoboda právě vyžaduje, abychom ji budovali, stavěli. Abychom ze sebe vydávali to nejlepší. A to je vážně těžké. 

Maxa: Myslím, že pro nás lidi je velmi těžké se smířit s tím, že svoboda vyžaduje každodenní úsilí.

Poslechněte si celou sváteční Vertikálu, audio je nahoře.