O upřímnosti komunistických "národních zájmů"

29. březen 2004

Nemám rád politické průzkumy veřejného mínění a myslím, že vzhledem k jejich notorickým nepřesnostem a nespolehlivostem je nutné je považovat spíš za škodlivé než užitečné, neboť i při své virtuálnosti působí na politické dění a mohou způsobit, že jejich původní fiktivní výsledky se stanou výsledky faktickými.

Průzkum o volbách do Evropského parlamentu si teď udělaly samy Lidové noviny. Prý na 640 respondentech po celé České republice. Dost důvodů k tomu, abychom takto získaným číslům nevěřili ještě více, než číslům z průzkumů profesionálních. Jeden údaj se tam však přesto zdá být velmi pravděpodobný, a to ten, že 60 procent voličů stran, jejichž kandidáti se do Evropského parlamentu nejspíše dostanou, bude od nich požadovat hájení tak zvaných českých národních zájmů. To samo o sobě je v těchto souvislostech číslo velmi neúměrné, zejména, když k tomu ještě přidáme, že jako další kritérium voliči budou poslance do Evropského parlamentu posuzovat podle jejich domácího politického angažmá, zatímco jejich postoj k evropskému sjednocování zajímá v průměru jen asi 20 procent voličů.

Ovšem pokud jde o definici těch národních zájmů, představy jednotlivých stran se dost rozcházejí. To všechno však ponechme stranou a všimněme si pro tuto chvíli strany jediné, a to KSČM, která si dělá zálusk minimálně na pět ze 24 českých europoslanců. V tom průzkum Lidových novin dosahuje výsledků zřejmě nejpravděpodobnějších. Plných 77,5 procent komunistických voličů očekává hájení českých národních zájmů a jen 2,5 procenta hodlá přihlížet k jejich podpoře sjednocování Evropy.

Nevěřil bych těmto neuvěřitelným číslům, kdyby mi byla servírována jen nějakým průzkumem, ale musím je brát vážně, když sleduji politiku KSČM v jejich praktických projevech a v podpoře, kterou jí poskytují nejen její Haló noviny, ale i kovaní vlastenci z Národního osvobození a někdy i určití jednotlivci, jinak dost střízlivě komentující deník Právo.

Přitom celé to šovinistické národovectví dnešních komunistů, kteří ve své většině pevně stojí za vskutku vzorovým Čechem Grebeníčkem, je tak odporným historickým pokrytectvím, že se musí otvírat kudla v kapse každému normálnímu příslušníku tohoto národa, který měl smutnou čest už od 30. let sledovat nejdříve komunistickou politickou češtinu, zneužitou i předními básníky buď k falešným pajámům, nebo i k literárním předrozsudkům nad nepřáteli strany, ústícím do výkřiků jako "psovi psí smrt."

Kanón, který teď v podobě zákona vytáhla jejich poslankyně Levá, na vrabce z češtinářských prohřešků v soukromých médiích je spíš směšnou než škodlivou akcí a člověk jen žasne, že většina poslanců tento nesmysl vzala vážně. Přitom nad tím, co paní poslankyně říká, bych v normální diskusi nemával docela rukou, má totiž pravdu, když říká, že třeba slůvko dvěmi je v češtině nepřípustné. Jenže stejně tak by měla pokárat sama sebe, když do BBC řekla něco v tom smyslu, že děcka by to slyšely. Tím sama sebe nachytala na švestkách a usvědčila svůj zákonodárný nápad z holé nemožnosti a nekvalifikovanosti.

Daleko horší je však komunistické vlastenčení s Edvardem Benešem a zákonem o jeho zásluhách o stát, o čemž sám předseda jejich poslaneckého klubu přiznal, že jde o akci s čistě aktuálním politickým účelem. Jistý Václav Král, prý advokát, shodou okolností shodného jména s dávným komunisticko-dogmatickým historikem, se v úterním Právu zmiňuje o obrazoborcích z Českého rozhlasu 6, kteří prý mají na Beneše svůj předem hotový názor a tím i hotový odsudek navrženého zákona. Kupodivu však jsme názory podobné našim slyšeli v posledních dnech i od mnoha senátorů, který zákon neschválili a vrátili sněmovně.

Nehledě k tomu, že o zákonném zakotvení Benešových zásluh zapochybovali i oba dosavadní čeští prezidenti a že v českém vysílání BBC se proti tomuto zákonu naprosto jednoznačně postavil i člověk v těchto věcech obzvláště dobře informovaný, totiž Ivan Medek. Svrbí mě jazyk, abych jako jeden z těch obrazoborců ze šestky neřekl ještě jednou v této věci několik vět. Předem hotový názor na doktora Beneše jsem kdysi skutečně měl. Můj poměr k němu v roce 1945 byl asi takový, jako třeba Pavla Kohouta ke Stalinovi. A teprve lítost nad osobní katastrofou tohoto člověka a pak ovšem i neštěstí celého národa pod knutou těch komunistů, kteří jako první Beneše téměř bez výhrad odsoudili, mě přimělo k tomu, že jsem se činností a povahou tohoto politika začal zabývat s mimořádnou důkladností.

Objevoval jsem tak svědectví lidí, kteří ho dobře znali a z podrobných historiografických prací jsem se dovídal věci, které jsem ve svém původním nadšení přehlížel a nebo jsem o nich vůbec nevěděl. Považoval jsem tedy za vhodné začít s těmito svými novými poznatky seznamovat posluchače rozhlasu, o nichž jsem předpokládal, že této osobnosti moderních českých dějin nevěnovali tolik času a nepřečetli o ní tolik knih jako já.

Nu, a začal jsem dostávat zlobné dopisy, ne nepodobné tomu, co teď hlásají potomci těch komunistů, kteří Benešovo politické dílo zničili. A jeden významný umělec, jehož si nesmírně vážím, mi řekl. Já s vámi nesouhlasím, jenom tehdy, když mluvíte o Benešovi. Ne proto, že by to nebyla pravda, ale proto, že národu se nemají brát jeho legendy. Nad tím jsem se musel zamyslet a ptát se, zda-li tento národ stále ještě legendy nepotřebuje. Ale říkám si, měl tedy Masaryk právo brát tehdy ještě ne zcela jazykově a kulturně obrozenému českému národu legendu jeho falešných rukopisů? Věřil přece té legendě kde kdo. S Palackým v čele.

Dokonce i jazykovědec Jan Gebauer, který se teprve po důkladném prozkoumání rukopisů stal hlavním Masarykovým spojencem v boji proti jejich pravosti. A na druhé straně zbabělci typu univerzitního profesora Kvíčaly, který rukopisům nikdy nevěřili, ale klidně tu legendu dál obhajovali. Komunisté už mnohokrát prokázali svůj smysl pro lež a pokrytectví i svoji genetickou dispozici být trojským koněm totality. Přál bych nepamětníkům slyšet po roce 1945 ódy Gottwalda a Kopeckého na Masaryka, jemuž pak už za pár let zbourali všechny pomníky sotva po Němcích znovu postavené. Jejich proklamovanému národovectví nelze věřit ani slovo. Chytají se ho jen proto, že momentálně nemají na co jiného nalákat své naivní voliče. A ti jim na to bohužel skáčou jak ryby na třpytku.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio