O staronovém boji Tuaregů a změnách v Afghánistánu
Dnešní pořad se podívá na vývoj situace v Mali nebo na zajímavé odhalení spolupráce egyptského Muslimského bratrstva a palestinského Hamasu při protivládním povstání. Přineseme také arabské reakce na izraelské bombardování v Sýrii a informace o čečenských bojovnících v řadách syrských povstalců nebo o výsledcích amerických vzdělávacích projektů v Afghánistánu.
Nové hnutí Tuaregů se známými tvářemi
Tuaregové v severním Mali založili novou skupinu, která chce vyjednávat s malijskou vládou, píše agentura AP. Jmenuje se Vysoká rada Azavádu a její zakladatelé zdůrazňují, že usilují pouze o dialog, nikoli o nezávislost na Mali. Radu však vedou stejní tuarežští představitelé, kteří vloni podporovali povstalecké Národní hnutí za osvobození Azavádu, jež před rokem obsadilo sever Mali a vyhlásilo samostatnost. V červnu však světské Tuaregy vytlačila směsice islamistických skupin napojených na al-Káidu a ty pak sever Mali ovládaly až do letošního ledna, kdy je vyhnali francouzští vojáci.
Francouzi osvobodili všechna tři velká severomalijská města, ale místní armádě předali kontrolu jen nad Gaem a Timbuktu. V Kidalu vládnou Tuaregové, kteří odmítli návrat malijských vojáků – obviňují je, že v oblasti systematicky napadají etnické obyvatele světlejší pleti, tedy Tuaregy. Podle AP je nová skupina pokusem o vytvoření subjektu, který není poskvrněn bojem předchozího hnutí o nezávislost. Předseda nové tuarežské rady Mohamed Ag Intalla odmítá uvést, kteří další Tuaregové obsadili nejvyšší místa, ale jeden místní představitel z Kidalu obeznámený s vývojem řekl agentuře, že jde o tytéž předáky, kteří vedli Národní hnutí za osvobození Azavádu. Podle něj si jen „dali na hlavu jiný klobouk“.
Mali odmítlo jednat s Tuaregy o nezávislosti a narušit územní celistvost země. Jeho nedůvěru vzbuzuje i fakt, že řada bývalých vůdců Národního hnutí za osvobození Azavádu se vloni připojilo k islamistům ze skupin Ansar Dine, když Kidal dobyli extremisté.
Nejasné postavení Kidalu přivádí Francii i vládu Mali do trapné situace. Na letišti v Kidalu mají francouzští vojáci základnu, ale město neovládají a všechny silniční zátarasy obsluhují Tuaregové. Novináři, kteří do Kidalu přijedou, musí mít doprovod Národního hnutí za osvobození Azavádu, aby se přes vojenská stanoviště vůbec dostali. Malijská armáda si netroufá se k městu přiblížit, protože Tuaregové jí pohrozili útokem. Nedávno také oznámili, že jmenovali svého guvernéra, a naznačili, že hodlají vytvořit vlastní vládu. Funkce guvernéra v Mali neexistuje.
Na jihu země je představa, že bude Mali s Tuaregy vyjednávat, značně nepopulární. Většina obyvatel jim má za zlé loňské separatistické povstání, a tím i současnou krizi, která vyhnala z domovů statisíce lidí. Od vyhlášení nezávislosti Mali na Francii v roce 1960 povstali kočovní Tuaregové proti Mali už několikrát, ale vzpoura byla vždycky brutálně potlačena. Tuaregové si dlouhodobě stěžují, že je vláda utlačuje a ignoruje chudý sever.
Palestinský Hamas pomáhal svrhnout egyptského prezidenta
Nové skutečnosti, které vycházejí na povrch v Egyptě, ukazují, že vládnoucí Muslimské bratrstvo za předloňského protivládního povstání úzce spolupracovalo s palestinským teroristickým hnutím Hamas na svržení prezidenta Husního Mubaraka, píše egyptský deník Al-Masrí al-Júm. Své informace získal od vysoce postaveného bezpečnostního představitele. Zpravodajské služby mají odposlechy telefonických rozhovorů mezi vůdci Muslimského bratrstva a Hamasu z kritické doby v lednu 2011. Bratrstvo tehdy žádalo Hamas, aby vyvinul tlak na bezpečnostní složky a vyvolal ještě větší chaos. Hamas rovněž podnikl útok na věznici Wádí Natrun a osvobodil extremisty, včetně současného islamistického prezidenta Muhammada Mursího.
Z odposlechů vyplývá, že bratrstvo vědělo o protestech 25. ledna 2011 předem, protože je samo naplánovalo. Dva představitelé tehdy ještě zakázaného bratrstva se ve dvou telefonických hovorech před masovými demonstracemi ujišťují, že „sousedé“, jak říkají Hamasu z pásma Gazy, jim určitě pomohou a jsou „už připraveni“. Den před hlavní demonstrací se pak ubezpečují, že „sousedé“ vědí, co mají dělat. Když protesty začátkem února vrcholily, říká jeden bratr členovi Hamasu na káhirském náměstí Tahrír, že „nevidí jeho lidi“, ale Palestinec ho ujistí, že jsou „i s praky připraveni za Egyptským muzeem“. Po rezignaci prezidenta Mubaraka 11. února si pak představitelé obou hnutí vzájemně gratulují a členové bratrstva děkují Hamasu za pomoc.
Úzké vztahy bratrstva s Hamasem, který je jeho odnoží, nejsou nic nového, ale odposlechy vrhají nové světlo na pozadí protivládních demonstrací, dodává izraelský deník Jerusalem Post. Znamená to, že se bratři i členové Hamasu podíleli na útocích na státní instituce. Také generál Mansúr Issáwí, který byl po Mubarakově pádu dočasným ministrem vnitra, nedávno potvrdil, že na náměstí Tahrír byli členové Hamasu, a někteří byli dokonce zabiti.
Issáwího předchůdce Habíb Adlí je nyní souzen za to, že nechal záměrně uprchnout vězně z věznice Wádí Natrun, prý aby „vyděsil obyvatelstvo“. Teď se ale ukazuje, že obvinění je nepravdivé. Také Adlí minulý týden u soudu vypověděl, že do věznice pronikli členové bratrstva a Hamasu, a zdá se, že má pro své tvrzení i důkazy. Věznici 30. ledna 2011 obklíčily desítky po zuby ozbrojených mužů, kteří přijeli zbrusu novými automobily a na motocyklech a začali střílet po strážcích. Pak pronikli dovnitř a osvobodili všechny vězně. Očití svědkové se shodují, že všichni mluvili stejným neegyptským přízvukem. Nejvýznamnější vězni po osvobození okamžitě zmizeli. Jeden z nejdůležitějších se o pár hodin později objevil v Gaze a druhý v Bejrútu.
Někteří egyptští komentátoři požadují, aby bylo Muslimské bratrstvo souzeno za velezradu, protože přivolalo cizí živly, aby operovaly na egyptské půdě. Zajímavá je také otázka, proč byl vlastně ve vězení Muhammad Mursí. Podle bratrstva ho Mubarakův režim považoval za „nebezpečného“, ale je všeobecně známo, že to byl jen druhořadý politik, a nikoli bojovník. Podle jednoho zdroje byl obviněn ze špionáže po telefonickém hovoru s vůdcem Hamasu, s nímž probíral, co bude Hamas za revoluce v Egyptě dělat.
Zajímavé však je, že se Hamas od vládnoucího bratrstva dodnes nedočkal vděku. Jestli čekal, že nová vláda otevře hranice do pásma Gazy a nechá oběma směry volně proudit lidi, zboží i zbraně, je hořce zklamán. Hranice jsou stále zavřené a Egypt bedlivě sleduje, kdo jimi prochází. A ještě k tomu ničí pašovací tunely do pásma Gazy. Pravda je taková, že dobře ví, jakou bezpečnostní hrozbu Hamas představuje.
Palestinské hnutí a jeho role za revoluce je teď v Egyptě předmětem vášnivých debat. Hamas je navíc obviňován z vraždy 16 egyptských vojáků při loňském přepadení základny na Sinaji i z loňského únosu tří egyptských policistů, kteří byli údajně odvlečeni tunelem do Gazy. Říká se také, že Hamas si chce na Sinajském poloostrově zřídit základnu a s pomocí Kataru tam usídlit Palestince. Muslimské bratrstvo k tomu mlčí.
Arabské reakce na izraelské útoky v Sýrii
Izrael o víkendu údajně dvakrát bombardoval vyspělé zbraně v Sýrii, které byly určeny pro libanonské hnutí Hizballáh. Odmítl to komentovat, ale z dostupných informací vyplývá, že své letouny do Sýrie nevyslal a cíle zničil raketami. Arabský svět sice shodně odsuzuje režim Bašára Asada a podporuje povstalce, ale neshoduje se, jak na izraelské útoky nahlížet. Syrská vládní média a televize libanonského Hizballáhu, Asadova spojence, nemají jasno ani v tom, co bylo vlastně cílem útoků. Syrská agentura SANA uvedla, že to bylo „výzkumné středisko“, zatímco televize Hizballáhu Al-Manar oznámila, že „Izrael bombardoval drůbeží farmu a továrny na cement a výrobu čaje“. Podle ní tak úder skončil „mučednictvím mnoha civilistů, vojáků a slepic“.
Podle serveru stanice Al-Arabíja se pod touto zprávou serveru al-Manaru objevila řada sarkastických reakcí čtenářů. „Zdá se, že Izrael si nepřeje, aby se Syřané pořádně najedli,“ reagoval jeden na informaci o drůbeží farmě. „Asad chce, abychom uvěřili, že nám Izraelci nepřejí bílkoviny,“ napsal jiný. A syrská opozice rychle odmítla nařčení syrského režimu, že s Izraelem spolupracuje.
Arabská média v této souvislosti rovněž připomněla, že Asad nemůže proti Izraeli provést odvetu, protože ho zaměstnávají etnické čistky, a to zejména na pobřeží Středozemního moře. Server televize Al-Džazíra napsal, že o víkendu, kdy došlo k údajným izraelským úderům, zavraždili syrští vládní vojáci na 200 civilistů, včetně žen a dětí, na předměstí města Baníjas. Syrská opozice Asada obviňuje, že si takto „čistí“ území od pobřeží až k Damašku, aby tam měl pouze příslušníky své alawitské menšiny. Vládní útoky mají přimět sunnity a nealawitské Syřany, aby z oblasti uprchli.
Pokračující vraždění civilistů vládními jednotkami dokonce přimělo některé arabské komentátory k podpoře izraelských útoků. „Měli bychom být rádi, že Izrael bombardoval Asadovy vojáky a sklady, protože to urychlí pád režimu a zabrání dalšímu vraždění,“ napsal panarabský deník Ašark al-Awsat. „Největší lež v dějinách syrského národa je, že masakry posledních dvou let se dějí kvůli boji proti Izraeli. Hizballáh a jeho operace proti Izraeli nemají nic společného s obranou Libanonu ani Palestiny. Je jisté, že syrský lid je rád, když Izrael bombarduje Asadovy objekty, bez ohledu na to, jaké jsou jeho důvody či cíle. Syřané by byli ještě radši, kdyby místo bezzubých verbálních prohlášení provedlo útok proti Asadovi Turecko,“ konstatuje Ašark.
Pocity obyčejných Syřanů shrnul jeden blogger z Homsu. „Po víkendových masakrech v Bajdhá a Baníjasu podnikl odvetu proti režimu jen Izrael. A kde je vaše odveta, Arabové?“ napsal blogger na Twitteru a jeho poznámku nasdílelo více než sto dalších Syřanů.
Čečenci v Sýrii
Mezi syrskými povstalci jsou i Čečenci, píše blízkovýchodní server Al-Monitor. Pozornost se na ně zaměřila po atentátu na maraton v Bostonu. V posledních týdnech začali být bojovníci ze severního Kavkazu na syrském bojišti více vidět a dávají o sobě slyšet i na internetu. Ozbrojená skupina Čečenců stála koncem dubna i za únosem dvou biskupů v provincii Aleppo, uvedly jejich diecéze. Únosci na místě zabili jejich řidiče a oba biskupové, z nichž jeden patří k řecké pravoslavné církvi a druhý k syrské, zůstávají v zajetí.
Čečenští džihádisté působí zejména v oblasti u tureckých hranic a o svých operacích informují na nové džihádistické webové stránce v ruštině. Skupina si říká Armáda emigrantů a pomocníků a nejsou v ní pouze Čečenci, i když většina jejích členů se k Čečensku hlásí a mluví směsicí ruštiny a arabštiny. Na svém webu například tvrdí, že dobyli vojenské letiště v Minigu, o které povstalci dlouho bojovali. Jeden z bojovníků také natočil videonahrávku, na které oznamuje, že cílem skupiny je zavést v Sýrii islámské právo šaría a že je to tentýž cíl jako už 30 let, který měli džihádisté i v Afghánistánu, Iráku a Čečensku.
Podle odhadů ruského ministerstva zahraničí bojuje v Sýrii na straně povstalců až 6.000 Severokavkazanů. Západní analytikové jsou ale přesvědčeni, že je jich mnohem méně. Celkový počet zahraničních bojovníků z Afriky, Blízkého východu, Pákistánu a Evropy nicméně stále roste, i když cizinci stále představují jen zlomek celkového množství sil bojujících proti Bašáru Asadovi. Podle nedávné studie britského Mezinárodního střediska pro studium radikalizace je mezi povstalci v Sýrii okolo 5.500 cizinců, z toho necelých 600 Evropanů, tedy 7% až 11% celkového množství.
Tito cizinci mají trochu jiné postavení než syrské opoziční skupiny a ve srovnání s rebely prosazují tvrdý islamistický přístup. Čečenský prezident Ramzan Kadyrov prohlásil, že Čečenci v Sýrii bojují „pro peníze, a ne kvůli myšlence“. Podle něj nereprezentují ani čečenský lid, ani jejich náboženství. Kadyrov slíbil, že jestli se tito lidé do Čečenska vrátí, bude je „osobně pronásledovat“.
Ruská vláda si rychle spojila bostonský atentát se svým postojem vůči Sýrii a vybídla Spojené státy, aby přestaly mezi teroristy rozlišovat, protože nejsou žádní „naši“ a „jejich“ nebo „hodní“ a „zlí“. Rusko dlouhodobě tvrdí, že povstání vyvolali zahraniční teroristé a že pád Bašára Asada skončí chaosem v zemi. I západní analytikové přiznávají, že vývoj Rusům nahrává a mezi syrskými povstalci je skutečně stále větší množství zahraničních teroristů. Jejich počet a roli však není nutné přehánět, protože tolik jich zase není a jejich přítomnost není hybnou silou občanské války. I samotní Syřané se v důsledku situace radikalizovali a větší sklon k násilí a sektářství mají dnes i úplně obyčejní lidé.
V Afghánistánu se hodně změnilo
Jednotky Severoatlantické aliance se v roce 2014 stáhnou z Afghánistánu a svět si dělá starosti nejen o stabilitu země, ale i o to, co pak bude s tamějšími ženami, píše libanonský server Daily Star. Upozornil na to při své nedávné návštěvě Afghánistánu i americký ministr zahraničí John Kerry. V zemi dnes působí velké množství nevládních organizací, které často pracují po boku vojáků a budují vzdělávací a zdravotnickou infrastrukturu a poskytují rady. Vydrží to, co už dokázaly?
Spolupráce je velmi široká. Například jedna obchodní škola v Arizoně se účastní takzvaného Projektu Artemis, v jehož rámci zve Afghánky na intenzivní dvoutýdenní kurs pro podnikatele. Po jeho absolvování jsou ženy napojeny na americké, kanadské a evropské konzultanty, s nimiž jsou pak nejméně další dva roky ve styku přes Skype a e-mail a čerpají od nich rady. I spektrum podnikání je široké – některé ženy hrají fotbal, jiné vyšívají šaty a ložní prádlo, jiné pěstují včely. Arizonská škola už vyškolila 74 Afghánek, které se vrátily domů a tam nabyté vědomosti předaly nejméně 15.000 dalších žen i mužů.
Spojené státy celkem vyškolily více než 633.000 Afghánců a Afghánek v oborech jako zemědělství, obchod a podnikání obecně, financovaly přes 500 zdravotních středisek a poskytly vzdělání více než 21 poskytovatelů lékařské péče, včetně nejméně 1.700 porodních asistentek. Za posledních deset let je v afghánských školách sedmkrát více žáků než před spojeneckou invazí a třetinu z nich tvoří ženy. NATO od roku 2002 rozšířilo po střední Asii internet a zřídilo připojení ve všech afghánských provinciích a na 18 univerzitách. Možná i díky vzdělání žen a dívek klesla v Afghánistánu porodnost z osmi dětí na jednu ženu v polovině 90. let na 5,5 dětí v letošním roce. V zemi se toho změnilo opravdu hodně.
Projekt Artemis také učí Afghánky pracovat s počítačem nebo s Facebookem. Vyžaduje gramotnost, ale zaměřuje se i na ženy, které mají nedokončené vzdělání. Nesoustřeďuje se však pouze na Afghánistán a školí i ženy třeba z Pákistánu nebo Peru. Zároveň vybízí k mezinárodní spolupráci. Například jedna Afghánka, která vyrábí nábytek, ho posílá své pákistánské kolegyni, která zařizuje kanceláře.
Podmínky k podnikání mají Afghánky nelehké a největší problém je bezpečnost. Podle některých zdrojů tvoří náklady na zajištění bezpečnosti až třetinu celého rozpočtu podnikatelek. Jakmile se ženy ze Spojených států vrátí a otevřou si podnik, začnou dostávat výhrůžky. Některé firmu zavřou a pustí se do něčeho jiného, jiné pracují z domova nebo se nechají zaměstnat. Škola ztratila kontakt se zhruba 10% svých afghánských absolventek.
Vloni sice v Afghánistánu klesla úmrtnost civilistů, ale počet ženských obětí násilí stoupl o 20%. Ženy, které ochutnaly svobodu, jsou hnací silou změn, ale jejich budoucnost bude záležet na tom, jak k nim budou přistupovat muži. Talibů, kteří jsou proti pokroku, je relativně málo – asi 35.000 – a tak bude vývoj záviset hlavně na postoji obyčejných Afghánců.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
