O procesu s ruským bloggerem Navalným a nespokojenosti s Catherine Ashtonovou

Dnešní pořad se podívá podrobněji na soudní proces s představitelem ruské opozice Alexejem Navalným. Seznámíme vás také s vývojem dohody mezi tureckou vládou a Kurdy a následky protiíránských sankcí. V závěru přineseme zprávu europarlamentu, která je velmi kritická k evropské ministryni zahraničí Catherine Ashtonové.


Politický proces s představitelem ruské opozice Navalným

Minulý týden pokračoval v Rusku soud s nejznámějším bloggerem a představitelem opozice Alexejem Navalným, který začal v polovině dubna. Pozorovatelé hovoří o politickém procesu, ale oficiálně je ruský blogger Alexej Navalnyj souzen za „hospodářské zločiny“. Proces by mohl zničit jeho prezidentskou kandidaturu, píše německá stanice Deutsche Welle. Ráno 18. dubna poslal Navalnyj na Twitter tento vzkaz: „Jel jsem vlakem, a když jsem se probudil, zjistil jsem, že mezitím proti mně bylo zahájeno další trestní řízení.“ Přesněji řečeno, soud začal o den dříve a bez něj. A k původnímu obvinění z „hospodářského přečinu“ přibylo nejméně pět dalších.

To první ho viní z krádeže dřeva ve státní firmě Kirovles v hodnotě 16 milionů rublů, tedy více než deset milionů korun. Mělo se tak stát v době, kdy Navalnyj dělal poradce místnímu guvernérovi. Navalnyj to popírá a tvrdí, že soud má politickou motivaci. 36letý Navalnyj je totiž přední kritik Kremlu. Byl první, kdo veřejně označil vládnoucí stranu prezidenta Putina a premiéra Medveděva za spolek „podvodníků a zlodějů“, a právě on také v roce 2001 vyzval Rusy, aby dokumentovali všechny nepatřičnosti, jichž si všimnou při parlamentních volbách. Poslechlo ho asi 10 000 lidí.

Navalnyj je označován za jediného ruského opozičního politika, který má potenciál něčeho dosáhnout, ale tento blogger není politikem v klasickém slova smyslu. Nemá za sebou žádnou politickou stranu a vystudoval práva. Potom strávil nějaký čas na Yaleově univerzitě ve Spojených státech. V letech 2000 až 2007 se angažoval v sociálně-liberální straně Jabloko, která usiluje o větší integraci Ruska na Západ a členství v Evropské unii. Pronesl ale pár kontroverzních výroků a byl z Jabloka vyloučen.

Jeden z organizátorů protiputinovských protestů Alexej Navalnyj

Navalnyj se označuje za „rozumného nacionalistu“. Ještě před pár lety se účastnil „ruských pochodů“, každoročních masových demonstrací v největších ruských městech, které pořádaly nacionalistické a protipřistěhovalecké politické skupiny. Později se však od těchto akcí distancoval. Podle některých politologů si svou účastí zahrával s ohněm. Na úroveň celonárodní politiky ho však pozvedl až internet. Jeho blog s názvem LiveJournal čtou statisíce lidí. Navalnyj rovněž provozuje další webové stránky, kde se síť ruských občanů snaží odkrývat korupci a mezinárodní machinace ruských státních podniků. V důsledku odhalení už rezignovala řada poslanců vládní strany Jednotné Rusko.

Vloni na podzim získal Navalnyj nejvyšší počet hlasů na funkci předsedy koordinační rady opozice, která se považuje za vedení opozičního hnutí. Navalnyj se své role ujal, zorganizoval protesty a byl opakovaně zatčen, i když vždycky jen na čas. Krátce před zahájením soudního procesu dal Navalnyj najevo, že má ještě větší ambice: „Chci se stát prezidentem a změnit to, jak žijeme v této zemi.“ Pozorovatelé jsou nicméně přesvědčeni, že Navalnyj se jen snaží upoutat co největší pozornost na svůj případ. Vynést rozsudek nad prezidentským kandidátem je něco jiného než nad obyčejným opozičním politikem.

Jestli má Navalnyj v prezidentských volbách v roce 2018 skutečně šanci, teprve ukáže čas. V současnosti jeho kandidaturu podporuje 13 % až 19 % Rusů, ukazují průzkumy. Ale jestli ho soud shledá vinným, cesta do Kremlu se pro něj jednou provždy uzavře. Kandidovat v žádných prezidentských volbách by už nikdy nesměl, ani kdyby mu soud uložil jen podmíněný trest.


Co o přelíčení píše Navalnyj?

Proces pokračoval ve středu, čtvrtek a pátek a potom byl odročen na 15. května. Poslechněme si, co o něm píše sám Navalnyj na svém blogu.

Po třetím dni soudu zbývá už jen jediná otázka – co tady propána děláme? Slyšeli jsme klíčové svědky, včetně hlavní hvězdy obžaloby, manažera dřevařské firmy Kirovles, kteří přesně popsali, co se v podniku dělo. Přelíčení se vysílalo živě na webové stránce soudu, a proto je teď internet plný legračních fotografií. Vjačeslav Opalev si vysloužil přezdívku pan Dlaňotvář, protože většinu dne strávil s rukou na obličeji. Jeho odpovědi byly nesmírně veselé a Opalev si pletl i nejvýznamnější momenty své vlastní výpovědi.

Vyšetřovatelům nakonec došlo, že je tak mimo, že ani nebude trefit domů. A tak požádali, aby byla přečtena jeho dřívější písemná výpověď ještě dřív, než mohla Opaleva vyslechnout obhajoba. Jako by chtěli říct, „no tak mu připomeneme, co má říkat“. A pak to navzdory našim protestům četli třikrát. Moc jim to ale nepomohlo, protože Opalev potom při výpovědi stejně většinou opakoval, „nevím, jak mám na tuto otázku odpovědět“ a „všechno bylo tak, jak je to zapsané“.

Ruští policisté zatýkají v Moskvě opozičního předáka Alexeje Navalného

Výsledek výpovědí všech svědků lze shrnout asi takto: Ani jeden nepotvrdil, že by existovaly nějaké nesplacené dodávky dřeva. Všichni dosvědčili, že všechny byly řádně zaplaceny. Neumím si představit, jak bude obžaloba v procesu pokračovat, aby ten putinovský nesmysl dokázala.

Server Rádia Svobodná Evropa-Rádia Svoboda k tomu dodává, že soud zamítl všechny žádosti obhajoby a zejména neumožnil, aby se seznámila se spisem, který má 7500 stran. Obhajoba požadovala odročení na 20. května, ale dostala jen čtyři dny. Navalnyj hned v úvodu případ odmítl jako „nesrozumitelný“ a prohlásil, že je jasně politicky motivovaný. „Hlavním cílem tohoto případu je politická pomsta za naši kampaň, která měla zabránit nezákonnému zvolení prezidenta Vladimira Putina, jenž nezákonně uchvátil moc v Rusku,“ prohlásil Navalnyj. Hrozí mu až deset let vězení.


Kurdští ozbrojenci nepodporují samostatný Kurdistán

Kurdští separatisté oznámili, že se v rámci dohody s tureckými úřady stáhnou z Turecka do Iráku. Odchod ozbrojenců začne 8. května. Dohodu o ukončení konfliktu uzavřel vězněný vůdce Strany kurdských pracujících Abdullah Öcalan s vládou, k jejímž podmínkám patří i složení zbraní a odchod bojovníků ze země. Kurdové za to získají autonomii. Jeden z vojenských velitelů Strany kurdských pracujících Murat Karayilan vyjádřil naději, že irácké úřady a zejména autonomní kurdská regionální vláda bude mít pro jejich rozhodnutí pochopení. Řekl však také, že turečtí Kurdové nepodpoří vznik nezávislého kurdského státu v severním Iráku, píše turecký deník Hürriyet.

Karayilan to řekl v iráckých horách Kandíl, kde mají turečtí kurdští separatisté hlavní základnu. Podle něj mají žít všechny národy na Blízkém východě v bratrství a demokratickém prostředí a to je možné pouze formou demokratické konfederace nebo federace. V národních státech se rodí diktátoři, prohlásil velitel. Stejnou představu o Kurdistánu jako konfederaci má i Öcalan, který se v dohodě vzdal dlouholetého úsilí o samostatný stát Kurdů.

Kurdové dlouhodobě usilují o větší nezávislost

Deník připomíná, že vláda iráckého Kurdistánu nemá dobré vztahy s centrální vládou v Bagdádu, zvlášť kvůli exportu ropy, protože odmítá, aby kurdská vláda vyvážela ropu ze svého území přímo. Karayilan rovněž zdůraznil, že mu nepřipadá upřímná evropská podpora turecko-kurdské dohody, a jako důkaz uvedl lednovou vraždu tří Kurdek v Paříži v době, kdy snaha o mírové řešení kurdského problému vrcholila. Dopaden byl jediný vrah. Karayilan má pocit, že vyšetřování není efektivní a že „někdo“ možná nechce odhalit pravdu.


Írán skladuje miliony barelů ropy

Írán ve svých teritoriálních vodách zaparkoval řadu tankerů s miliony barelů ropy, protože ji kvůli mezinárodním sankcím nemá kam prodat, píše agentura Reuters. Příjmy z prodeje ropy klesly od loňského zavedení embarga o 50 %, a sankce tak mají významný dopad i na podnikání a životní úroveň obyčejných Íránců. Počet stojících tankerů, které Írán používá jako plovoucí sklady ropy, stále stoupá a bude stoupat i dál, řekl agentuře zdroj z evropského loďařského průmyslu, který je obeznámen s pohybem tankerů.

Podle téhož zdroje je embargo pro Írán velmi bolestivé a povídá se, že se úřady dokonce pokoušejí ropu vyložit za výrazně snížené ceny. Různé zdroje se liší v odhadu množství ropy skladované na lodích, ale všechny se shodují, že je vysoké. Údaje zpravodajského námořního serveru IHS Fairplay odhadují, že ropu skladuje deset íránských tankerů, z nichž na každý se vejdou dva miliony barelů ropy, a ještě jeden menší tanker s kapacitou jednoho milionu barelů. Ke skladování byly zřejmě rovněž vyčleněny dva supertankery, což by znamenalo, že Írák skladuje celkem 25 milionů barelů ropy.


Udělá Írán stejnou chybu jako Hitler?

Nastal už čas na rozhodnutí zaútočit na Írán? ptá se izraelský server Israel Hayom. Soudě podle vyhýbavých odpovědí Západu i Ruska po posledním kole jednání s Teheránem v Kazachstánu asi ne. Ale když se zaposloucháme do podtónu nedávných výroků Bílého domu a Kongresu, tak možná ano. Zdá se, že Spojené státy jsou vzhledem k nulovému pokroku diplomatického úsilí konečně ochotny zvážit vojenské řešení. To podporuje i americké veřejné mínění. Pro vojenský úder hlasuje většina Američanů navzdory válkám v Iráku a Afghánistánu i odmítání intervence v Sýrii.

Dokonce i novinář New York Times Thomas Friedman, jehož články často odrážejí názor americké vlády, píše, že Barack Obama „ztrácí s Teheránem trpělivost“. Udělá nejvyšší íránský duchovní vůdce ajatolláh Chameneí stejnou chybu jako Hitler? Tou bylo podcenění nepřítele, zvlášť Spojených států, ale i to, že měl poradce, kteří mu říkali jen to, co chtěl slyšet. Domníval se, že Američanům se do války nechce a že Británie se Německu vzdá stejně jako Francie. Je docela možné, že Chameneí dělá tuto chybu také.

Nejvyšší íránský vůdce ájatolláh Chameneí pohrozil odvetou, pokud by Izrael zaútočil na Írán

Není těžké si představit, jak fiktivní zpravodajský důstojník hlásí Chameneímu, že Západ nemá proti Íránu vojenskou šanci nebo že Obama jmenoval do funkcí ministrů zahraničí a obrany Johna Kerryho a Chucka Hagela, kteří v minulosti vojenský úder odmítali, nebo že uskutečnění amerického úderu je pravděpodobné jen z 20 %. Pokud jde o Izrael, tak důstojník poukazuje na to, že země má novou vládu, a tudíž jsou pro ni důležitější domácí otázky než íránské jaderné ambice, takže odhodlání Izraele na Írán zaútočit slábne. Nelze vyloučit, že íránské vedení bere taková hodnocení vážně, protože odpovídají jeho vlastnímu přesvědčení. Právě to by mohlo vést k chybě, které se dopustil Hitler.

Jenže i když jsou domácí otázky Izraele důležité, vláda si je velmi dobře vědoma rozdílu mezi nimi a existenční hrozbou, kterou pro zemi představuje jaderný Írán. Jasně to ukazuje i nedávný výrok premiéra Benjamina Netanjahua, že Izrael „nevloží svůj osud do rukou jiných, a to ani do rukou nejlepších přátel“. Také Obama při své březnové návštěvě Izraele zopakoval, že Spojené státy „nebudou nečinně přihlížet, jak Teherán vyrábí jadernou zbraň“. To byl velmi důležitý výrok, který nelze brát na lehkou váhu. Za několik měsíců, možná ještě před koncem roku, budou Izrael i Írán vědět, co tím Obama myslel.


Špatné hodnocení Catherine Ashtonové

Ministryně zahraničí Evropské unie Catherine Ashtonová selhala, píše německý Spiegel. Nepodařilo se jí dodat svému úřadu takovou vážnost, jakou si zasluhuje. Konstatuje to zpráva Evropského parlamentu. Ashtonová ráda vyřizuje osobně všechny důležité otázky týkající se Evropské služby pro vnější činnost. Nedávno sjela ve svém sídle v Bruselu výtahem do přízemí, vkráčela do vnitřní dvorany, vyhrazené kuřákům za deštivých dnů, a protože zrovna nepršelo, požádala je, aby šli jinam, protože jí kouř vniká do kanceláře. By to jeden z vzácných okamžiků, kdy zaměstnanci viděli svoji šéfovou na vlastní oči.

Ashtonová má většinou tolik práce, že i její mluvčí jednou na otázku, kde je její nadřízená, odpověděla: „Nevím, ale určitě pracuje.“ Když se Ashtonová úřadu před více než třemi lety ujala, měla za úkol vybudovat významné evropské ministerstvo zahraničí. Místo toho se však unie potýká s tím, aby vůbec nějaký diplomatický vliv měla. Zaměstnanci Ashtonové si stěžují, že jejich nadřízená neumí postoupit pravomoci a nemá žádnou politickou agendu.

Šéfka unijní diplomacie Catherine Ashtonová

Stejný názor má i zahraniční výbor Evropského parlamentu, který dohlíží na nově vzniklou Evropskou službu pro vnější činnost. Jeho zpráva kritizuje, že úřad Ashtonové reaguje příliš pozdě a dovoluje členským státům unie, aby jí diktovaly v personálních otázkách. Zpráva navrhuje celkovou rekonstrukci celého úřadu, v jejímž rámci by Ashtonová dostala náměstka či náměstkyni anebo více takových pomocníků, kteří se s ní budou o práci dělit.

Evropský parlament je s Evropskou službou pro vnější činnost značně nespokojen. Podle lisabonské smlouvy by měla tato diplomatická služba formulovat společnou evropskou zahraniční politiku, ale ani sama Ashtonová nevěří, že je to možné. Podle ní evropské ministerstvo zahraničí nemá nahradit zahraniční resorty členských zemí, ale má být „něčím novým a unikátním“. Unikátní je však především jeho špatné vedení, pokračuje Spiegel. Seznam nedostatků je dlouhý.

Úřad v posledních dvou letech reagoval pozdě na každou krizi ve světě. Když vypuklo arabské jaro, museli Ashtonovou několikrát požádat, aby navštívila Káhiru. A v případě současné krize v Mali tam nakonec vojensky zasáhla Francie, aby zabránila ovládnutí země islamisty. Podle zprávy také unie „nedokáže krátkodobě přerozdělit finanční prostředky i lidské zdroje tak, aby to odpovídalo novým politickým prioritám“. Ashtonová je zároveň viceprezidentkou Evropské komise, a mohla by tak zaujmout stanovisko k čemukoli, ale k ničemu se nevyjadřuje. Například ke krizi eurozóny neřekla nic, co by si někdo pamatoval. Jediný bod k dobru, který je jí připisován, je její vyjednávací talent – Srbsko a Kosovo jí vděčí za dohodu o normalizaci vzájemných vztahů z předminulého pátku.

Členské státy britské baronce práci neusnadňují. Zasahují i do výběru evropských diplomatů a dávají přednost vysílání vlastních kandidátů na evropské velvyslance. Čtyřicet procent těchto pozic tak tvoří vyslanci z členských států, což se velmi nelíbí dlouho sloužícím bruselským diplomatům. Ashtonová proti tomu nikdy neprotestovala. Ještě horší je, že někteří z diplomatů vyslaných členskými státy se ukázali jako nevhodní. Velvyslanec v Libyi nedokázal vůbec zvládnout svou práci a už po dvou měsících rezignoval. Ashtonová však při jeho jmenování do funkce prohlásila, že „příležitost reprezentovat Evropskou unii prokazatelně láká nejlepší diplomaty“.

Catherine Ashtonová.

Europoslanci rovněž kritizují, že žádná jiná evropská instituce nemá tolik nadřízených a tak málo podřízených. Stoupá také počet takzvaných zvláštních představitelů. Když Ashtonová nastupovala, chtěla je zrušit, protože se k nim váže i vysoký rozpočet na zahraniční cesty. Místo toho jich však jmenovala nejvíc v historii unie. Jejich povinnosti jsou ale nejasné. Ashtonová dělá dojem, že ji její funkce unavuje, a nedávno oznámila, že v roce 2014 odstoupí. Sama ví nejlépe, že nemá šanci získat druhý mandát. Do Bruselu nastoupila v roce 2009 jako kandidátka britské Labour Party, ale teď jsou u moci konzervativci Davida Camerona a ti sotva podpoří kandidáta opozice.

A tak už začaly závody o to, kdo ji nahradí. Hodně bude záviset na výsledku voleb do europarlamentu v květnu 2014 a na tom, kdo získá dvě nejvyšší funkce – prezidenta Evropské komise, která řídí unijní exekutivu, a prezidenta mocné Evropské rady, jež zastupuje vůdce členských zemí. Na místo Ashtonové si brousí zuby dva kandidáti – polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski a jeho švédský protějšek Carl Bildt, kteří mají oba dlouholeté zkušenosti. Ani jeden netrpí nedostatkem sebevědomí a na rozdíl od Ashtonové by se nespokojili s pouhým hromaděním názorů ministrů zahraničí členských zemí.

autor: gzb
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.