O pravici, levici, kapitalismu a socialismu

Ale socialismus? Ten se odvážil zpochybnit málokdo. Bylo to dogma, jemuž podléhala možná většina. Připouštěl se jen socialismus s lidskou tváří. I po listopadovém převratu trvalo nějaký čas, než se dostatečný počet lidí od této sugesce osvobodil.

Dnes je vyzdvihován kapitalismus. Ne vždy upřímně, ale projevit vůči němu nahlas kritický postoj se jaksi nesluší. Dnešní tvůrcové veřejného mínění - zejména Václav Klaus a publicisté z řad ekonomů - to vydávají za nebezpečné kacířství. Jaksi u nás platí, že kapitalismus (pravice) je dobře a socialismus (levice) je špatně. Momentální chování levice zosobněné panem Paroubkem tomu dává zapravdu, ale nenechme se mást náladovým rozpoložením těchto dnů.

Přitom kapitalismus a socialismus nejsou rovnomocné "ismy". Socialismus - ten reálný (ten utopický nechme v říši snů) - ztroskotal. Kapitalismus je naproti tomu životaschopný. Současné lidstvo se zřejmě jinak uživit neumí. Přesto bychom si neměli zakazovat vidět ho kriticky. Má totiž své stíny. Např. motiv trvalého ekonomického růstu. Směřuje k vyčerpání zdrojů planety a k zhroucení životního prostředí. Je to dobře, nebo špatně? Nebo motiv maximalizace zisku. Řídí se jím i firmy, které nejsou ztrátové, přesto se stěhují za levnější pracovní silou a nechávají za sebou davy nezaměstnaných. Je to dobře, nebo špatně? A co třeba vykořisťování? Existuje něco takového? Samozřejmě. Aby firmy obstály v konkurenci, nutí zaměstnance k plnému nasazení a ženy k rezignaci na mateřství. Je to dobře, nebo špatně?

Vypadá to tak, že se bez kapitalismu neuživíme, proto není radno ho likvidovat ve jméně nějakého jiného "ismu", ale je třeba ho hlídat a dle možnosti zlidšťovat. Bylo by skvělé, kdyby se toho ujala Boží prozřetelnost, ale je to na nás. Na těch iniciativách, jejichž výslednicí je politická síla, jíž říkáme ze zvyku levice. Lépe řečeno umírněná levice, protože ta radikální je destruktivní.

Někdo by měl také hlídat samotný kapitalismus, bez něhož se neuživíme. Tedy pravice, ale nikoli bezuzdně ziskuchtivá, ale též nějak umírněná. Krajní pravici, tu radikálně antidemokratickou, ani nezmiňuji, nejsem si totiž jist, zda není odrůdou radikální levice.

Potřebujeme tedy obojí, tak jako potřebujeme dýchat oběma plícemi. Upřímně řečeno, zatím nemáme jednu ani druhou. Politická síla, která se u nás prohlašuje za pravici, se nedokázala učinit věrohodnou. A naše deklarovaná levice je zatím zmatená a tak trochu utržená z řetězu. Máme zkrátka celonárodní úkol: nastolit rozumný rytmus pravo-levého kyvadla z toho materiálu, který máme, jiný tu není.

Ta podívaná zatím není moc povzbudivá. Zkusme si ji zosobnit. Na jedné straně nejistě improvizující pan Topolánek. Přiznejme, že se upřímně snaží. Ale vleče za sebou zátěž odéesácké arogance a klausovské domýšlivosti, i když za to možná osobně nemůže. Na druhé straně vojácky řízný a v tuto chvíli uražený pan Paroubek, osudem pověřený nejen usměrnit vlastní neukázněnou stranu, ale integrovat celou levici včetně mlýnského kamene KSČM na její šíji. Oba jsou navíc obtěžkáni břemenem korupce a populismu ve vlastních řadách odshora dolů. Teď drží jeden druhého pod krkem. Jako dobře mířící pistolníci, kteří vědí, že když jeden vystřelí, stačí ten druhý vystřelit také. To se nedá vydržet dlouho. Časem se to nějak vyřeší a vlnobití politiky se zklidní. Zbývá však úkol: rozumně ustavit pravo-levé kyvadlo a dál se protloukat nesnadnými dějinami.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci "http"//www.rozhlas.cz/cro6/audio/" Radio na přání