O osudu Británie se nerozhoduje v Bruselu, ale na druhé straně kanálu La Manche

Každé pravidelné setkávání si kromě těch formálních pravidel, jako je kupříkladu zasedací pořádek, vytváří i své nepsané rituály. Vrcholné schůzky Evropské unie proto vždy předcházejí a provázejí známky napětí a nervozity vytvářející dojem - někdy oprávněný hodně a jindy zase méně - že všem zúčastněným jde o hodně, ne-li dokonce o vše.

Atmosféra napětí proto obklopovala i nynější summit, protože si evropští lídři na programu dali dvě témata, z nichž každé samo o sobě, jak se zpívává, stojí za hádku: odpověď na otázku, jak zastavit nebo alespoň omezit příliv uprchlíků z válkou zmítané Sýrie, a dohodu o změně podmínek členství Spojeného království v Evropské unii.

Zvláště druhé téma provázely dohady a náznaky, že rozhovory se mohou protahovat třeba až do soboty, nebo že mohou dokonce zkolabovat. Zkušenost z předchozích vyjednávacích maratónů však napovídala, že zvláště v případě takzvaného Brexitu je dohoda v zájmu všech, protože o odchod Spojeného království nestojí ani premiér David Cameron, ani žádný z jeho partnerů na kontinentu.

Paradoxem celé situace je fakt, že bez ohledu na to, zda se jejich dohoda zrodí na tomto summitu, nebo až někdy příště, největší starosti britskému premiérovi nastanou ve chvíli, kdy těžce vyjednaný dokument s novými podmínkami členství své země v EU konečně přiveze svým voličům. Na nich bude, aby svými hlasy rozhodli nejen o tom, zda se osmadvacítka nezmenší na sedmadvacítku, ale případně i o konci politické kariéry Davida Camerona.

Největší zádrhel lidového hlasování, jehož termín se nejčastěji předpovídal na čtvrtek 23. června, kdysi vystihla Cameronova předchůdkyně Margaret Thatcherová. Proslulá britská premiérka se nechala slyšet, že celostátních referend má být co nejméně a že by politici k nim měli sahat tehdy, když jsou si výsledkem hodně jisti, protože jinak snadno převáží zkušenost, že voliči neodpovídají na konkrétní položenou otázku, ale že ve svém rozhodování například vyjádří svůj všeobecný postoj vůči vládě.

Na konci tohoto příběhu může David Cameron s překvapením zjistit, že nejvíce se nezapotil při vyjednávání se svými evropskými partnery v Bruselu, ale že největší překážku, kterou bude muset překonat, před sebe postavil ve chvíli, kdy se veřejně zavázal, že změní podmínky členství své země v Evropské unii. A navrch, že o výsledku rozhodnou svým hlasováním voliči.