O kolik lepší časy nastanou po pádu opoziční smlouvy?

16. prosinec 2000

Už měsíc uplynul od voleb do krajů a Senátu. Jejich výsledky politikům něco důležitého naznačily a rok a půl před volbami do sněmovny přinutily smluvní strany i čtyřkoalici velmi usilovně přemýšlet, jak zbývajícího času využít. Všechny události posledních dní, jakkoliv to může vypadat paradoxně, jsou potvrzením toho, co všichni rozhodující aktéři české politiky dobře vědí: zvláštní druh demokracie založený po volbách 1998 se blíží ke konci.

Otázka už nezní, zda skončí opoziční smlouva. Spíš bychom se měli ptát, co přijde po ní. Není třeba hned jásat a dívat se na nejbližší budoucnost s přehnaným optimismem. Možnosti, které úmluva o mocenském rozdělní země dává, jsou stále lákavé a spoustu věcí je třeba do června 2002 ještě stihnout.

Naposledy se to ukázalo minulý týden. Spojené šiky ODS a ČSSD nejdřív vší silou protlačily do mediální rady Klausova poradce Petra Žantovského i rádkyni Ivana Langera Alenu Mackovou. A ve stejný den odvolali delegáti nominovaní do Rady ČT smluvními stranami generálního ředitele veřejnoprávní televize Dušana Chmelíčka.

Zvlášť ten první krok ale už není projevem nějaké neotřesitelné sebejistoty, spíš obyčejné nestydatosti. Ještě před tři čtvrtě rokem se ODS přece jen rozpakovala dosadit do Rady ČT přímo svého mluvčího Lukáše Herolda. Teď už v případě Petra Žantovského neváhala a bez mrknutí oka udělala radním, který má dohlížet na Vladimíra Železného, člověka, který dělal s šéfem Novy servilní knižní rozhovory.

Je to vlastně docela pochopitelné. Šance zajistit sympatizantovi strany na šest let slušný plat z veřejných peněz se nemusí hned tak opakovat. Osobní či lobbyistické zájmy mají v politice zkrátka stále ještě zelenou a ti otrlejší se mohou jen těšit, jak asi bude vypadat ohlášená stamiliardová privatizace energetiky Telecomu, či Komerční banky.

Jenže až tahle velká privatizace skončí a velké podniky najdou majitele z kultivované ciziny, nebude už k dalšímu trvání opoziční smlouvy jediný důvod. Různé drobné kšeftíky mohou běžet samy, bez mocné politické ochrany.

Časy se mění

Tím nejviditelnějším a nejvděčnějším příkladem,jak se časy mění, může být příběh Miroslava Šloufa. Historky, co kde zrovna "zařizuje", už v kuloárech příliš netáhnou. Vystřídaly je dohady, čeho všeho se může Šlouf obávat, až jeho ochránce Zeman odejde do penze. Najdou se i méně pikantní důkazy. Třeba člen nejužšího vedení ODS Petr Nečas hlasoval proti stranické linii a opoziční smlouvě, když nepodpořil Mertlíkův rozpočet. Před rokem zhola nemožné.

Sociálnědemokratičtí poslanci se zase vzbouřili proti dohodě o ombudsmanovi a odmítli podpořit kandidáta ODS za jeho zástupce. Zeman s Klausem prohráli svůj boj o guvernéra ČNB a předseda ČSSD asi už těžko vezme zpátky svůj ohlášený odchod, když místo slíbil Vladimíru Špidlovi.

Co je ale nejdůležitější a nejviditelnější. V nových krajích vznikají po dohodě ODS se čtyřkoalicí pravicové rady a třeba na Plzeňsku vzala pravice jako třetího raději stranu nezávislých, než aby se museli domlouvat se sociálními demokraty. A přirozeně není dlouho schůdné, aby se strany, které společně ponesou odpovědnost v krajích, tak okatě nenáviděly a ignorovaly na centrální úrovni.

Do české politiky se tak po několika letech pomalu vracejí vcelku normální poměry. Nejde jen o to, že ODS obnovuje spolupráci s Unií svobody a lidovci a že také příznivci "třetí cesty" v ČSSD by chtěli se čtyřkoalicí lepší vztahy. Nepřijatelná není ani případná vládní koalice ODS a ČSSD. Obě strany se přece už dokázaly dohodnout na programových krocích: monopolu Telecomu, Ústavě, České národní bance, volebním zákoně i letošním a loňském rozpočtu.

Není nic zlého na tom, že může vzniknout libovolná koalice demokratických stran. Podobně to chodí třeba v Holandsku a rozhodně je to systém přijatelnější než rakouský "proporz", který se svou neprůhledností opoziční smlouvě bezmála vyrovnal.

Kdo jednou zklamal

Co tedy čeká Čechy nového, až se poměry skutečně změní? Do hry se vracejí nedávní outsideři ze čtyřkoalice a bude zajímavé sledovat, jak odolají pokušení svou moc ihned zneužít. Ti chytřejší lobbyisté už k nim hledají cestu - známé jsou třeba kontakty majitelů Novy se čtyřkoalicí.

Trochu to připomíná Slovensko těsně před volbami v roce 1998. V době, kdy bylo jasné, že se Mečiarova éra blíží ke konci už privatizované podniky nenapájely jen kasu HZDS, ale i opozičníků, jasných favoritů voleb. O tom, že vítězové nad ďáblem nemusejí být hned andělé, naposledy přesvědčil případ ministra obrany Kanise, který si po pár letech ve funkci se čtyřicetitisícovým platem postavil vilu za patnáct milionů.

Netřeba si dělat iluze, že u nás to bude o mnoho lepší. Prostor pro zákulisní výměnné obchody je stále pevně vyznačen a je jen otázka, kdo ho obsadí. Ujme-li se čtyřkoalice vlády, Telecom už bude prodán, ale státní zakázky se přece vypisují stále.

Přesto, dokáží-li se hlavní protagonisté místní politiky trochu zříci některých lákadel, mohou přece jen už příští volby přinést pozitivní změnu. Minimálně ideové předpoklady jsou k tomu vytvořeny.

Ohlášený nástup tradičního socialisty Špidly do čela ČSSD může přinést pozitivní změnu pro celou českou politiku. Nelze totiž vyloučit, že razantní levicový program vzbudí nějakou reakci. Co když se ODS a čtyřkoaliční strany rozpomenou na liberální fráze, kterými pronásledovaly voliče ještě před volbami v roce 1998 a pak je nechaly zapadat prachem.

Dnes je mohou vzkřísit a zkusit reparát za nedotažené reformy první poloviny 90. let. Vážných témat pro silnou liberální vládu je stále dost, vedle reformy neúnosných daní, nefunkčního sociálního a kolabujícího důchodového systému, justice i školství třeba likvidace drzých monopolů.

Po zkušenostech s pravicí i politiky vůbec lze namítnout, že je to hodně optimistický scénář toho, "co bude po smlouvě". Vždyť kdo jednou zklamal ve vládě a nedokázal se dohodnout ani po vítězných volbách, by musel překonat sám sebe, aby splatil případnou důvěru. Jenže právě proto je o tom třeba mluvit.

Napsáno pro Svobodnou Evropu a Respekt v rámci cyklu Dnešek ČRo 6 / RSE 16. prosince 2000 rse@cro.cz

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.