O inkluzi děťátka teď bohužel rozhoduje rodič, ale měl by to být odborník, myslí si ředitelka speciálního centra Ljubica Nováková

27. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z dokumentu Inkluze

Pro začleňování zdravotně či mentálně handicapovaných dětí do běžné třídy, tedy pro inkluzi, je ve společnosti mnoho pro i proti. Své o tom ví i ředitelka Mateřské školy a Speciálně pedagogického centra Jihlava Ljubica Nováková. „Navíc velmi složitá otázka je i inkluze versus speciální školství. Chápu rodiče, kteří chtějí mít děťátko v běžné třídě, protože se pak bude pohybovat v běžné populaci. Má to své opodstatnění, ale jsou tam taky velká ,proti‘.“

Ředitelka tvrdí, že v jihlavském centru mají hodně cizinců, dětí sociálně znevýhodněných, u kterých dobře nefunguje rodina, pak děti s postižením a asistentem, děti nadané, děti úzkostné a další.

„Obecně máme ve standardních třídách třicet dětí. Učitel by musel být opravdu geniální, aby byl schopen s touto skupinou individuálně pracovat. Věnovat se všem a znát všechna specifika daných dětí.“

Inkluze má své mouchy

Učitel na běžné škole ale není speciální pedagog, jako musí být ve speciální škole. Není ani logoped. „Má tam ale asistenta, který má za sebou 40hodinový kurz plus nějakou praxi, takže odborníkem není. Inkluze je velmi složitá, a pokud není dobře připravená, tak má svá ,proti‘. Třeba pokud učitel není zrovna člověk, který by chtěl poznávat nové věci a včas se informovat, co vlastně postižení jeho žáka znamená,“ vypočítává ředitelka Ljubica Nováková.

Čtěte také

Dnes a denně se pak potýká s problémem, kdo vlastně má určit, že dítě patří do speciální školy, nebo jestli zvládne inkluzi. „Myslím, že by to měl určit odborný pracovník a speciální psycholog. Ale naše legislativa dává veškerá práva rodiči. A pokud je přesvědčený, že jeho i velmi těžce postižené děťátko bude ve zdravém kolektivu správně začleněno, tak si to podle současné legislativy může prosadit. Pokud odborná veřejnost vidí a cítí, že to není úplně vhodné a že i to děťátko má z toho různé psychické problémy, tak můžeme jen upozorňovat. Můžeme se snažit navést. Ale to patří k období smíření rodiče se zdravotním postižením svého dítěte. A třeba se inkluze povede, a to i u velmi těžce postiženého dítěte a jemu ku prospěchu. Hraje tady roli totiž hned několik elementů.“

Druhý problém vidí Nováková v tom, když je dítě se zdravotním postižením prostě jiné a lidé mají přirozenou tendenci ho vyčleňovat. „Tato děťátka pak mají obrovské problémy ve školách, protože křičí, vykřikují, jsou třeba hyperaktivní a velmi často terčem a zdrojem pro patologie v kolektivu. Tak to přirozeně je.“

Moderní je arogance

Ředitelka přiznává, že se na psychology teď docela často obracejí rodiče ne proto, jak pracovat s mentálně postiženým dítětem v běžné škole, ale jak zajistit klid a příjemné klima v samotné třídě.

Čtěte také

Sama prý v poslední době přemýšlí, jestli dřív neměli kantoři o třídě větší přehled a taky si sami nastavili hranice, kam až žák může zajít a kam už ne.

„Jestli to neuměli tak nějak líp řešit, protože v současnosti velmi přibývá patologických jevů. Což je dáno různými typy výchovy dětí. Jsou rodiče, které dítě vychovávají tak, aby se prosadilo, moderní je i arogance. Podobné se nám ale rozrůstá i ve společnosti, asi bychom měli víc přemýšlet, jaké vzory dětem dáváme. Děti vidí, co je pro nás – ve společnosti i v politice – normální, takže se pak podle toho i chovají,“ dodává i ředitelka Mateřské školy a Speciálně pedagogického centra v Jihlavě Ljubica Nováková.

Celý rozhovor Ondřeje Kepky si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. 

autor: Ondřej Kepka
Spustit audio

Související