O dětství a dětech

23. září 2010

Jak vnímali dětství naši předkové? Bylo dítě v minulosti považováno za pouhého dospělého jedince v miniaturní podobě, nebo mu bylo přiznáno právo na specifický dětský svět? Jak kdy a jak kde.

Minulé století přineslo změny v historické vědě a jí příbuzných oborech, jen namátkou jmenujme například historickou demografii. Do popředí badatelského zájmu se dostává orientace na problémově zaměřené psaní historie, které by dokázalo pokrýt všechny oblasti lidské činnosti.

Kolébkou takto zaměřeného historického bádání byla Francie, kde vynikla škola Annales, otevřeně se stavící proti dějepisectví, které kladlo důraz pouze na politické dějiny a historii chápalo jen jako vyprávění příběhu - jako prosté kladení jedné události za druhou bez hlubšího pochopení společnosti té které doby. "Annalisté" se proto zabývali i hospodářskými a sociálními dějinami, dějinami každodennosti, historickou geografií, mentalitami a ideologiemi, vlivem životního prostředí na člověka a společnost, jevy a strukturami, které se vyvíjely po celá staletí - např. vnímáním času, čarodějnictví, vývojem cen nebo klimatu, vnímáním těla apod.

Jedním z představitelů této nové historie, jemuž se dostalo mimořádného zahraničního ohlasu, byl i Philippe Aries, autor knihy L'Enfant et la vie familiale sous l'Ancien Régime (Dítě a rodinný život za starého režimu). Jako vůbec jeden z prvních se v ní věnoval fenoménu dětství a naplno přitom využíval možností, které mu nabízely další vědní obory - sociologie, kulturní antropologie, psychologie, demografie či statistika, to vše v polovině 70. let minulého století. Částečně inspirována tímto dílem vychází nyní v Čechách obdobná publikace autorského dua Milena Lenderová - Karel Rýdl Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století, snoubící v sobě moderní poznatky s dnes již klasickými metodami školy Annales.

Logo

Dítě ve světě, jemuž vládnou dospělí

Podrobný pohled na výchovu přineslo 18. století, respektive osvícenství, jež zdůrazňovalo rozum a schopnosti člověka. Z té doby známe především pedagogické dílo Emil čili O výchově od Jeana-Jacquesa Rousseaua. Tento pedagogický román klade důraz na čistotu citu a svobodu volby. Mezi další významné osobnosti patřili Johann Heinrich Campe a Christian Gotthilf Salzmann.

Do dějin pedagogiky na našem území zasáhla Marie Terezie svými reformami, jež zavedly všeobecnou vyučovací povinnost. Škola ovlivnila režim dne a rytmus života. Změny přijaly lépe děti z měst nežli z venkova, jelikož ty měly více povinností a často bývaly brány jako pomocná pracovní síla.

Děti a rodiče v 19. století

Až 19. století objevilo dětství a začalo mu přikládat odpovídající důležitost v lidském životě, do té doby vnímalo okolí děti jako "malé dospělé". Stačí si vzpomenout na známý obraz španělského barokního malíře Diega Velasqueze. Diega Velasqueze

Logo

Děti byly vychovávány rozdílným způsobem, dle zvyků sociální skupiny, z níž pocházely. Jejich výchova byla již od útlého dětství směřována k tomu, aby obstály v dospělosti, mohly se úspěšně věnovat svému povolání, zvládly povinnosti spojené se správou rodinného majetku a v budoucnu se dokázaly v rámci možnosti co nejlépe postarat o svoji rodinu a zajistit tak její pokračování. Dosti zkreslenou představu má dnešní doba o životě a výchově šlechtických dětí. Ta byla až překvapivě tvrdá a náročná.

Dětství v mnoha podobách se nám vybaví při pohledu na obrázky Josefa Lady. I když jde o malby vzniklé až v první polovině minulého století, získáme z nich představu i o tom, jak dětství prožívaly děti devatenáctého století, protože život na vesnici se v tomto směru až tolik neměnil. Objevujeme dětské radosti i zármutek, všední a i sváteční události. V Ladových dílech ožívají také všemožná strašidla, která měla děti děsit a nahánět jim strach, pokud příliš zlobily a pokud již nefungoval tatínkův pásek a maminčina vařečka.

Logo

Hračky a hry

Radostnou kapitolu dětství představují hry a hračky, jedno zda-li prosté či nákladné, vyvíjející a vylepšující se postupem doby. I v této oblasti se setkáváme se sociální stratifikací, s jinými hračkami si hrály šlechtické děti a jiné sloužily k obveselení potomků prostých lidí. Hračka se také pochopitelně měnila dle stáří dítěte. Z knihy Mileny Lenderové a Karla Rýdla se dozvídáme, jaké hry byly nejoblíbenější a jaké naopak nejriskantnější. Autoři uvádějí například "Chemickou abecedu. Řadu 150 pokusů, sebraných ku zábavě a poučení dítek", se kterou malý Bohuslav Brauner, pozdější významný český chemik, ohrožoval domácnost svých rodičů.

Dnes již zapomenutou hračkou čínského původu je diabolo. Jedná se o cívku, která se roztáčí, vyhazuje do vzduchu a chytá na provázek natažený mezi dvěma hůlkami. Tato hra byla velmi oblíbená v cirkusech a v čínském divadle. Nejstarší zmínka o ní je v knize z roku 1635 popisující Peking. Na konci sedmnáctého století se diabolo dostalo do Evropy, kde dosáhlo obrovského úspěchu. Dnes je tato hračka znovu v oblibě například ve Francii. V "dlouhém devatenáctém století" však byly oblíbené i jiné. Milena Lenderová například popisuje chlapecké hry s míčem.

Logo

Sotva dítě začalo chodit, stala se hračka atributem pohlaví. Tím dívčím byla panenka, původně dřevěná, od 19. století pak s porcelánovou hlavičkou. Panenka si prošla velmi dlouhým historickým vývojem, jenž vedl až k dnešní "dokonalé" panence Barbie, která stejně jako její předchůdkyně podléhala módnímu diktátu.

I když bylo v 19. století dětem přiznáno právo na dětství, teprve ve 20. století se dítě stalo autentickou bytostí a plnoprávným, rovnocenným, ba i zvýhodňovaným členem společnosti. Chrání jej Ženevská deklarace práv dítěte z roku 1924.

O dětství a dětech jsme hovořili také v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 23. 3. 2007.

autor: Teresa Babková
Spustit audio