O čem může a nemůže rozhodovat státní moc

Nebo zda se bude na silnicích jezdit vlevo nebo vpravo - apod. Zkrátka o záležitostech provozní povahy. Tedy o tom, jak se bude od nynějška to či ono dělat.

Může státní moc rozhodnout, zda existuje Bůh? Nemůže. Ani kdyby to přenechala referendu. Může rozhodnout, do jakého stáří plodu lze provádět potrat, ale ne o tom, zda je potrat mravný či nemravný. Státní moc v demokratickém státě nemůže rozhodovat o světonázorových otázkách. O záležitostech víry a mravů, řečeno postaru. Dokonce ani o tom, co je a co není pravda.

Stalo se před více než stoletím, že necelá desítka slovutných českých mužů rozhodovala hlasováním, zda naše slavné Rukopisy (královédvorský a zelenohorský) jsou pravé, anebo podvržené. Ti pánové netvořili žádný zemský sněm, byli samozvaní. Připusťme, že reprezentovali většinové mínění naší tehdejší vzdělané elity. Jistou legitimitu jim tedy nelze upřít. Rozhodli, že Rukopisy jsou pravé. S odstupem času vyšlo najevo, že to bylo plácnutí do vody.

Zdá se, že stejné povahy bylo například rozhodnutí našich poslanců o tom, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Je to pravda, nebo ne? Poslanecká sněmovna se v tomto případě pasovala na instituci, které říkáme Soud Dějin. To je sekularizovaná odvozenina biblické představy Posledního soudu. Věc víry. Soudu Dějin se však na tomto světě nedočkáme. Existuje pouze shodné většinové mínění historiků, pokládaných za věrohodné. Zda se takto kvalifikované mínění stane součástí mínění veřejného, toť otázka. Pokud se jí nestane, má příslušné rozhodnutí státní moci pouze deklaratorní povahu. Nelze z něj odvodit, co a jak se bude od nynějška dělat.

Obávám se, že stejné povahy je rozhodnutí našich zákonodárců, že komunistický režim byl protiprávní. Naše veřejné mínění to tak jednoznačně necítí, respektive je v té věci rozpolcené. Proto nelze z onoho deklaratorního zákona odvodit, co a jak se bude od nynějška to či ono dělat. - Státní moc vlastně rozhoduje o přání. O chtění. O převažující vůli.

Jaké pohnutky se skrývají za tou vůlí, to by snad mohla zjistit psychoanalýza nebo obdobná metoda. Na to ale státní moc nemá. Pohnutky jsou záležitostí postojů, emocí, často hluboce zakořeněných. Racionální důvody jsou jen částí toho motivačního spektra. Disponují slabším hlasem, protože i ony - v konkrétní lidské mysli - podléhají emocím. V praxi se ukazuje, že co je jednomu racionální argumentací, jinému jí není. Musíme si zvyknout na to, že demokratická státní moc neskýtá záruku, že její rozhodnutí jsou pokaždé racionálně zdůvodněná.

Vidíme to na každém kroku. Společnost stárne, což má významný dopad na funkčnost penzijního systému. Stačí pár demoskopických dat, pár znalostí elementární matematiky, tužka a papír. Racionální argument nad slunce jasný, řeklo by se. Vida: nestačí to. Rozhoduje přání, chtění, vůle.

Říkávalo se, že hlas lidu je hlasem Božím. Existuje svůdná iluze, když se budou podílet na rozhodování všichni, že pravděpodobnost jeho správnosti vzroste. Správnosti? Prozíravosti? Ale kdež! Na výsledku parlamentních voleb, z něhož vyplyne způsob příštího rozhodování státní moci, se přece podílejí všichni. Jak moc prozíravě vyzněly parlamentní volby v Německu v roce 1933? Nebo u nás v roce 1946? Nebo ty běloruské, které vynesly Lukašenka? - Stává se, že momentální většinová všelidová vůle šlápne vedle. Pozná se to bohužel až časem. Pak bývá pozdě.

V Nerudových Písních kosmických je takovýto verš: Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru! - Tehdy to znělo hezky. Dnes se právem ošíváme. Co to je "být z křemene"? A jaké to je, je-li takový "celý národ"? Pozor, nechci ti metaforu pohřbít. Britové, když na ně zaútočilo nacistické Německo, byli z "křemene". Obstáli znamenitě. Tak je tomu ve vypjatých situacích, kdy jde o všechno a všem je to jasné.

Rozhodování demokratické státní moci má většinou jinou povahu. Třeba o tom nešťastném "radaru". Zdálo by se, že je to, jako když se máme vyslovit, zda chceme mít v katastru naší obce věznici nebo úložiště jaderného odpadu. Ono jde o víc, ale právě o tom "víc" se nemůžeme dohodnout. Asi by to chtělo víc odpovědného myšlení. To ale mohu vyžadovat sám od sebe, možná od dobrého přítele. Takže...?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .