Britská režisérka původem z Ghany Amma Asanteová narazila docela náhodou na školní snímek třídy z válečného Německa. Je na něm – obklopena dívkami z Hitlerjugend – osamocená černoška. Umělkyně začala pátrat, a výsledkem je film Kde se ruce dotýkají. Jde o příběh dívky smíšeného afro-německého původu a nacistického mladíka, který se do „rasově nečisté“ Leyny zamiluje.
Jak na svém serveru píše stanice BBC, během dvanáctileté Hitlerovy hrůzovlády bojovaly o přežití tisíce Němců afrického původu. Ačkoli se jejich osudy lišily, dříve nebo později většinu čekal zákaz vztahů s bělochy a vyhazovy ze školy. Někteří skončili v koncentračních táborech, stovky z nich neunikly sterilizaci.
Asanteová chystala scénář podle skutečných událostí dlouhých 12 let. „Když šel film do kin, narážela jsem na údiv a pochyby, zda je to vůbec možné,“ vypráví nyní režisérka.
Afro-německá menšina měla své kořeny v krátkém zámořském dobrodružství císařského Německa. Berlín začal budovat své kolonie se zpožděním, a v Africe získal pouze Kamerun, Togoland a Německou východní Afriku a Německou jihozápadní Afriku. Tedy území, které dnes vymezují státy Kamerun, Togo, Tanzanie, Rwanda, Burundi a Namibie.
„V první světové válce se někteří afričtí vojáci dokonce zapojili do boje za vilémovské Německo,“ říká historik Robbie Aitken. Další mísení nastalo po porážce říše. Francie tehdy zabrala Porýní na západě Německa. A v rámci okupačních sil se tam dostalo na 20 tisíc vojáků ze severní a západní Afriky. Někteří navázali vztahy s německými ženami.
V důsledku toho se narodilo zhruba 600 až 800 dětí, kterým se od 20. let v Německu hanlivě nadávalo do „rýnských levobočků“. Jejich existence v Němcích posilovala stereotypní obavy z mísení ras. Hlavními viníky byli prý Afričané, chovající se vůči bílým ženám jako sexuální predátoři.
Ačkoli nastupující nacistický režim útočil hlavně na Židy, Hitler ve svém Mein Kampfu propojil antisemitismus s nenávistí k černochům. Tvrdil, že Afričany nechali do Porýní dovážet Židé, aby poškodili rasovou čistotu Německa. Hitlerova maniakální nenávist nakonec vedla k systematickému vyhlazování Židů a Romů, vůči afro-německým míšencům se ale zprvu nepostupovalo stejně tvrdě.
Britský historik nigerijského původu David Olusoga v týdeníku Observer vzpomíná, jak loni v létě po dlouhém hledání narazil v Botswanském národním archivu na dokument, po němž pátral dvacet let. Na zažloutlém papíru viděl na vlastní oči Vernichtungsbefehl – rozkaz k vyhlazení.
Nakonec se ale i oni stali terčem radikalizující se rasové politiky. Od roku 1937 se začalo se sterilizací dětí z Porýní. Jednou z 385 obětí nucených operací byl i Hans Hauck, syn alžírského vojáka a Němky. Vasektomii mu provedli v utajení. Obdržel pak certifikát o zákroku a musel podepsat souhlas s tím, že nenaváže sexuální vztah s žádnou ženou „německé krve“.
„Bylo to depresivní a kruté. Cítil jsem se být člověkem jen napůl,“ přiznal Hauck v jednom starším dokumentu. Jiným postiženým byl Thomas Holzhauser. „Jsem rád, že jsem děti neměl. Aspoň nemusely žít ve stejné hanbě a ponížení jako já,“ vzpomíná. Podle historika Aitkena jsou ale tato svědectví ojedinělá – většina postižených se rozhodla mlčet.
Nacisté navíc zlikvidovali dokumenty o sterilizacích, takže historikům nezbylo mnoho materiálů k prozkoumání. Každopádně podle režisérky Asanteové lidé afro-německého původu trpěli perzekucí, ale také krizí identity. Považovali se za Němce, ale nesměli se ke svému národu přihlásit.
Někteří se přesto odvážili klást odpor. Jistý Hilarius Gilges se stal komunistou a agitoval proti nacismu. V roce 1933 jej unesli a zavraždili. Po vypuknutí války v roce 1939 se situace míšenců dramaticky zhoršila. Hrozilo jim věznění i smrt.
Po příchodu nacistů k moci se míšenci snažili být neviditelnými. „S tváří jako já to úplně nešlo, ale stejně jsem se snažil. Vyhýbal jsem se Němkám, protože důsledky údajného prznění rasy by byly hrozné,“ vzpomíná Theodor Wonja Michael, narozený v Berlíně v roce 1925 jako syn Němky a Kamerunce.
V roce 1942 nařídil jeden z architektů holokaustu Heinrich Himmler sčítání všech Afričanů v Německu. Vypadalo to jako začátek jejich konce, plán na likvidaci ale nakonec nikdy nevznikl. Okolo třiceti černých Němců nicméně skončilo v koncentračních táborech.
Film Asanteové je nejnovějším pokusem osvětlit zapomenuté osudy. Coby Britka ghanského původu je citlivá k faktu, že africká diaspora je často z evropských dějin vymazávána. „Po mém filmu už nikdo nemůže říci, že za Hitlera černoši netrpěli. A to je potřeba, protože nadále je dost těch, kteří o tom nechtějí ani slyšet,“ dodává režisérka pro server stanice BBC.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
