Novodobá dialektika politiků s médii

Co ale zaráží je míra, do jaké média - ať již úmyslně nebo nevědomky - přistupují na taktiku potrefených politiků. Těm se skutečně z jejich hlediska podařil vynikající tah, totiž přenést těžiště diskuse do značné vzdálenosti od nebezpečných otázek. Úspěšnou taktikou bylo především navedení novinářů na stopu pátrající po tom, kdo si tuto kauzu údajně objednal a zaplatil.

Od řady komentátorů jsme se dozvěděli, že tento fakt je na celé aféře vůbec nejdůležitější a dokud se toto nepodaří objasnit, nemůžeme vlastně k meritu věci zaujmout žádné stanovisko. Tak například argumentoval v debatě na Radiožurnálu jistý zasloužilý a v některých novinách oblíbený komentátor, který se jinak hrdě hlásí k pravici.

Vyloučíme-li možnost, že se dotyční snaží vědomě pomáhat potrefeným politikům, máme co dělat se zajímavým pohledem na realitu, který jsme již jednou, dokonce dopracovaný do podoby vědeckého názoru, měli možnost zažít. Argumentace, že způsoby a chování našich politiků, které tato aféra vyjevila, je možné hodnotit až ve světle toho, kdo takto politiky nachytal a poslal fotografie do novin, nese neklamné známky staré známé marxistické dialektiky.

Představte si pro názornost, že vám někdo dodá fotky, ukazující vaší ženu v choulostivé situaci s jiným mužem. Představte si, že vaše žena nebude schopna vysvětlit, co na dotyčném místě dělala, jak se s tím mužem zná a tak dále. Bude pro vaše hodnocení jejího chování a toho, co se stalo, rozhodující, kdo vám tu fotku poslal? Budete případnou nevěru vaší ženy hodnotit jinak, pokud vás na ni upozorní váš kamarád a jinak, pokud půjde o sousedku, která vaši ženu nemá moc ráda?

Podstatou správného marxisticko-dialektického pohledu bylo tvrzení, že žádnou věc nelze hodnotit samu o sobě, nýbrž že smysl ji dají až souvislosti. Tím se především rozumělo zjistit, v čím zájmu se co děje. Tedy - jak říkal Vladimír Iljič Lenin - je třeba se vždy principiálně zeptat, pro koho je to dobré. To, že někomu shoří dům, může mít zcela opačné hodnocení., pokud se tak stane horníkovi z Donbasu nebo naopak bankéři z Manhattanu.

Je skutečně zarážející, jak taková relativizace hodnot uspěla zejména u komentátorů hlásících se k pravici, když konzervatismus je do jisté míry založen na víře v jasnou hierarchii hodnot. To, že tolik novinářů a komentátorů zabývá pohledem "pro koho je to dobré", komu to slouží, svědčí o tom, že marxistická dialektika zapustila v našich myslích hlubší kořeny, než jsme ochotni připustit.

Politici si tak mohou jen mnout ruce, protože zde přitom zůstává mimo zájem veřejnosti řada jiných a velice podstatnějších otázek:

Jak je třeba možné, že někteří lidé po příchodu do politiky náhle tak zázračně zbohatli?

Nesouvisí tahle sestava náhle zbohatlých politiků s nějakou nedávnou státní zakázkou?

Není zajímavá úměra, že někteří politici bohatnou, zatímco stát má čím dál míň peněz?

Proč předseda ČSSD, který jinak využije každé maličkosti, náhle tak shovívavě mlčí?

Proč mlčí i ostatní strany, třeba ta, která také chce bojovat proti korupci - tedy TOP 09 pánů Schwarzenberga a Kalouska?

Jak to, že nejsou schopni vysvětlit, kdo co zaplatil, kdo co objednal a kdo koho pozval a každou chvíli tvrdí něco jiného?

Stěžujeme si, že všechny aféry vyšumí do ztracena nebo že média mohou přinést jakékoli odhalení, ale veřejnost zůstává zcela apatická. Je otázkou, zda k tomu nepřispívá i často zmatená debata, která se nesoustředí na hlavní problémy, a proto také nikomu nic nepřinese. Nedivme se potom, že čtenáři, diváci a posluchači se stále častěji obracejí jinam.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .