Novinářka Ptáčková: Umělé oplodnění je psychicky náročné. Život může být krásný, i když to nevyjde

Čtěte také

Každý pár má právo na potomka. Úspěch v léčbě neplodnosti spočívá v dodržování přírodních zákonů, říká bioložka Komrsková

Lucie Ptáčková patří k těm šťastlivcům, kteří v „loterii IVF“ vyhráli. Nebylo to snadné, trvalo to déle, než by si představovala, ale nakonec se jim narodil syn Teodor.

Přiznává, že knihu Loterie IVF napsala nejen jako určitou formu terapie, ale i jako osvětu, protože na začátku, když jim kvůli neplodnosti bylo doporučeno umělé oplodnění, neměla dostatek informací. 

Fyzická i psychická zátěž

Během tří neúspěšných pokusů si prošla složitým obdobím, během kterého na radu své psycholožky brala antidepresiva. Už jen vědomí, že možná dítě, po kterém s manželem toužili, mít nebudou, bylo samo o sobě zatěžující.

Čtěte také

Kdo bude matka? ptá se lidovecká poslankyně k zákonu o náhradním mateřství. To vyřeší soud, tvrdí poslankyně z TOP 09

„Do toho se přidá to, že je to spojeno s některými lékařskými výkony, které nejsou příjemné. Žena si píchá hormonální injekce, ty si píchá většinou do břicha, potom prochází narkózou, odebírají ji vajíčka, potom čekáš pět dní, kdy vlastně v té misce se má stát ten zázrak a ze dvou buněk se má stát embryo, které se potom vrací zpátky těla. A vlastně celý ten proces je hrozně zatěžující,“ popisuje novinářka.

K tomu se někdy přidají necitlivé dotazy rodiny, „kdy plánují dítě“, a taky třeba nutnost přehazování směn v práci, kde o tom nechcete mluvit. „Dostala jsem se do té pozice, kdy už jsem kývla na antidepresiva. To bylo po asi dvou letech, kdy jsem za sebou měla potrat. A to už za mě byl takový ten bod, kdy už jsem nevěřila, že se nám to někdy povede,“ vzpomíná Ptáčková a pokračuje:

„Už mi vlastně přišlo, že jenom strávím celý to svoje odcházející mládí tím, že budu do sebe stále píchat nové a nové injekce a že to vlastně stejně k ničemu nepovede. A v tu chvíli jsem moc ráda za to, že jsem byla schopná si říct o pomoc a zamedikovala jsem se.“

Kniha jako terapie

Přiznává, že její kniha Loterie IVF s podtitulem Rozhovory, které boří tabu o umělém oplodnění, je do určité míry terapeutická. Svůj příběh sdílela na sociálních sítích a v médiích, když čekala syna. 

Čtěte také

Jak vybrat spermie-šampiony? Objev u skotu a prasat je nadějí i pro medicínu

„Můj příběh už byl několikrát řečen a já jsem si strašně přála to vzít z druhé strany a podívat se na ten náš příběh pohledem mého manžela. Takže vlastně jeden z těch mužských respondentů je můj manžel Dominik, který o tom mluví tak, jak to prožíval on.“

Rozhovor s manželem do knihy považuje za jeden z nejtěžších rozhovorů své novinářské kariéry. Snažila se ale sehnat takový vzorek respondentů a respondentek, aby se v něm každý mohl najít.

„Máme tam ženu, která nakonec adoptovala miminko. Máme tam ženu, která tu otázku, jestli mít dítě, po prvním kole IVF uzavřela a rozhodla se, že bude žít bez dětí, což ale tedy neznamená, že v tom svém životě nemá třeba úžasné synovce a že žije zcela bez dětí. Máme tam ženu, která na té cestě stále je a neví, jestli se vydá cestou adopce, nebo jestli půjde do dalšího IVF,“ vyjmenovává.

Zdůrazňuje, že i když ta „loterii IVF“ nedopadne tak, že v ní člověk vyhraje, tak to není konec světa. „Mně to v jednu chvíli připadalo jako konec světa a moje úžasné respondentky mi ukázaly, že to tak vůbec není. Že vlastně IVF je jenom nějaký výsek života a že ten život může být naprosto krásnej v různých podobách a nemusí obsahovat biologické dítě.“

Jak důležitá je v celém procesu umělého oplodnění psychika? Umíme o tématu IVF jako společnost mluvit, nebo je to pořád tabu? Poslechněte si celé Hovory, ptá se Michael Rozsypal.