Novináři se budou dál bavit nad diplomkami politiků, jde o masový problém, předvídá Kartous

„Nemyslím si, že může být shledána osobní odpovědnost členů Akreditační komise. Je to dáno nastavením systému a kladu si otázku, proč tak dlouho trvalo, než došlo ke změnám,“ ptá se Bohumil Kartous, vedoucí komunikace obecně prospěšné společnosti EDUin.

Systém podle něj vyhovoval jednak těm, kteří tak mohli získávat tituly, ale je to prý výhodné i pro řadu lidí z akademické sféry, kteří působí jako garanti studijních programů a učí na soukromých vysokých školách. Za zvážení prý stojí anglosaský systém udělování docentur a profesur pouze na omezenou dobu, kdy daný člověk působí na univerzitě.

Novináři se teď budou bavit vytahováním diplomových prací jednotlivých politiků a myslím, že to zdaleka nekončí. Pravděpodobně uvidíme, že jde o masový problém.
Bohumil Kartous

„S poptávkou po studiu přišli lidé, kteří potřebovali certifikát o vyšším vzdělání, aby mohli kariérně růst, a jejich zájmem bylo minimalizovat náklady a energii k jeho získání. Shoda zájmů byla tak značná, že bylo možné držet regulační orgán na řetězu,“ uvádí Kartous.

Národní akreditační úřad má sice větší kompetence i více zaměstnanců, Kartous se ale nedomnívá, že se tím stav výrazně zlepší.

Podle něj je třeba nově kategorizovat systém terciárního vzdělání, a to na vysoké školy univerzitního typu připravující lidi na vědecko-výzkumnou dráhu a na větší část studijních oborů, ve kterých se budou lidé profesně připravovat na určitou oblast.

Ochranná ruka politiků

„Akreditační komise dělala, co mohla, ale problém byl v nastaveném systému. Žádná instituce nemůže dělat rozhodnutí, které jí nepřísluší. Nemůže trestat věci, které nejsou zákonem vymezeny,“ říká její někdejší předsedkyně Vladimíra Dvořáková.

„V momentě, kdy člověk odkrývá mafiánské a klientelistické struktury a dostává se před soud, tak nemá zrovna pocit, že ten systém vytváří,“ říká Vladimíra Dvořáková, která podle svých slov jako jediná stanula před soudem v kauze plzeňských práv, protože zveřejnila zjištění Akreditační komise|foto: Elena Horálková,Český rozhlas

Okolo roku 2008 se například začaly objevovat pobočky vysokých škol, které bylo obtížné dohledávat a kontrolovat. Na některých školách také u diplomových prací chyběl posudek oponenta, nebo jeden člověk vedl třeba sto prací a škola se hájila tím, že v zákoně to není zakázáno.

„Když jsme uložili sankci, třeba omezení akreditace, tak to ministerstvo školství nemuselo udělat. Dokonce se stalo, že v době, kdy jsme neprodloužili akreditaci právům v Plzni, tak ministr Dobeš jim akreditaci v rozporu se zákonem dal. Takže jsme na něj podávali žalobu, bylo to dost absurdní,“ vzpomíná Dvořáková.

To, že hodně politiků studovalo na těchto typech škol, znamenalo, že ty školy si tak vytvářely ochranné sítě, přes které se nemohlo jít.
Vladimíra Dvořáková

Problémem podle ní byla obrovská poptávka a pokud škola na papíře splnila požadavky, nebylo možné, aby nedostala státní souhlas. Odmítnutí totiž bylo třeba zdůvodnit a vytýkané problémy školy obratem napravily. Následná kontrola skutečného stavu a odebírání akreditace pak prý byl velmi složitý proces.