Nostalgie a politika tvoří nebezpečnou směs

Jeho výzkumníci se v právě zveřejněné práci zabývali otázkou, jak fenomén, kdy minulost hodnotíme jako lepší než přítomnost, ovlivňuje naše uvažování o budoucím vývoji společnosti.

Žádný Hitler, ale Goethe

Aaronovitch chválí výsledek práce analytiků, kteří se zaměřili na cílové skupiny lidí žijících ve Francii, Německu a Velké Británii. Ze studie je možné dozvědět se směrodatné postoje veřejnosti, tvrdá data a obnáší také kvalitní konkrétní závěry, ze kterých je možné vyvodit i soudy obecné.

Jistý badateli dotázaný mladý Němec se k éře nacionálního socialismu ve své vlasti vyjádřil odtažitě. „Co mám společného s několika lety tohoto období? Nic. Vůbec se mě to netýká. Ale týkají se mě skutky a životy lidí, jakými byli Bach, Heine, Goethe nebo Schiller,“ prohlásil tento mladík.  

Staré pořádky jako lék na přítomnost

A jeho názor není ojedinělý, připomíná britský žurnalista. Poukazuje na slova Alexandera Gaulanda, která spolupředseda krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD) pronesl tento týden. „Hitler a nacionální socialisté jsou jen trocha ptačího trusu na naší úžasné a úspěšné tisícileté historii. A ta, milí přátelé, trvala mnohem déle než těch prokletých dvanáct let,“ vzkázal politik na sjezdu mládežnického křídla strany. Přítomní reagovali nadšeným aplausem.

David Aaronovitch vyvozuje, že v pozadí takových prohlášení leží pocit, podle kterého bylo kromě nacistické éry v minulosti lépe. A že pokud by se bylo možné vrátit k dřívějším pořádkům, žilo by se lépe i dnes.

Návrat k minulosti nikdy neskončil dobře 

To je také důvod, proč se think-tank Demos rozhodl prozkoumat, jak moc je fenomén stesku po minulosti rozšířený napříč Evropou. A do jaké míry je obraz minulých sociálních uspořádání rovněž i kýženým cílem, k němuž chce společnost dospět. Podle sloupku londýnských Timesů každopádně snaha návratu k údajně „nevinné“ minulosti málokdy v historii skončila dobře. Ostatně i proto se studie zabývá rovněž tím, jak od takového přístupu Evropany odradit.

„Když Francie byla Francií, byli jsme trochu jako Asterix. Ale teď se přizpůsobujeme celosvětovým trendům,“ postěžovali si francouzští dobrovolníci zapojení do výzkumu|foto: Spi-film

Vše začíná vnímáním národa. „Když Francie byla Francií, byli jsme trochu jako Asterix. Ale teď se přizpůsobujeme celosvětovým trendům,“ postěžovali si francouzští dobrovolníci zapojení do výzkumu. Aaronovitchovi tato slova připomínají postoje, které zaznívaly ve Velké Británii v době před referendem o vystoupení z Evropské unie. 

Život byl nejlepší, když jsme vyrůstali

I v ostrovní monarchii totiž lidé říkali, že Velká Británie byla kdysi jedna z významnějších zemí na světě. A že taková „už sice není, ale mohla by zase být“. Sloupkař nicméně tvrdí, že například Němci oproti Britům do takové míry nesdílejí pocit glorifikující velkou minulost národa. 

David Aaronovitch pokračuje statistickými daty. Podle zjištění Demosu si 63 procent Britů myslí, že život byl lepší v době, kdy vyrůstali. S tím nesouhlasí jen 21 procent dotázaných. Až neuvěřitelné prý je, že tomu věří také skoro tři čtvrtiny oslovených lidí mezi 25 a 34 lety věku. 

Chudí, ale disciplinovaní

Ostrované také argumentují podobně ve vztahu k majetku a morálním hodnotám. Přes 80 procent lidí žijících na severu Anglie zastává přesvědčení, že ve společnosti upadá „pocit pospolitosti“. 

„Dříve jsme neměli pračky ani letadla. Ale k životu v minulosti bychom se vrátili, protože tehdy bylo ve společnosti více úcty a disciplíny. Žádné polonahé modelky v televizi a podobně,“ shrnují The Times názor testovaného vzorku Severoangličanů. 

Sentiment ve smyslu „byli jsme chudí, ale šťastní“ zaznívá i na území bývalého východního Německa. Tamní dotázaní dodávali, že si dříve „vystačili s tím málem, které měli, a zároveň panovaly dobré sousedské vztahy“.

„Už ani nemůžeme bít vlastní děti“ 

Vzmáhající se nostalgie má kořeny ve směšování mýtů a skutečnosti, soudí Aaronovitch. Mnozí lidé tak teskní po uzavřených poštách, bankách a hospodách. Nebo po těžkém průmyslu s prací, která v jejich očích měla smysl a potvrzovala hodnotu mužů. Do stejné oblasti náleží i postesk jednoho francouzského účastníka průzkumu. „Už ani nemůžeme bít vlastní děti. Kde to skončí?,“ povzdychl si tento člověk.

Britský novinář odmítá jeden ze závěrů analýzy, podle kterého sklon k nostalgii patří především konzervativní pravici. David Aaronovitch argumentuje tím, že rovněž na levici se stesku po minulosti a jejímu glorifikování daří. Například stoupenci šéfa britských labouristů Jeremyho Corbyna často připomínají a oslavují boj sufražetek za lidská práva, stávky horníků v uhelných dolech a podobně.

Přínosy změn jsou samozřejmost 

I podle těchto labouristů byl život dříve lepší a k úpadku došlo teď, kdy jsou někdejší bitvy za sociální změny minulostí. Takové pocity nicméně platí i pro mnohé příznivce levicového politika Bernieho Sanderse ve Spojených státech. 

O přínosech společenských změn lidé naopak nemluví a často je berou jako samozřejmou věc. Aaronovitch upozorňuje, že když byl ještě kluk, většina žen nepracovala. Chlapci také dosahovali lepšího prospěchu a mnohem více než žen jich mířilo na univerzity. Současná dobrá úroveň vzdělanosti se přitom dnes týká celé společnosti bez ohledu na pohlaví.

LGBT jsou v pořádku, migranti ne

Značnou proměnu je možné vysledovat i v oblasti rodinného života. Rozvodová řízení se stala nepoměrně snazšími, více a více práv dostávají homosexuálové a obecně spěje ke konci stigmatizace „jinakosti“. Tyto změny proměňují každodenní život daleko více než takzvané „přívaly“ migrantů, píše sloupkař deníku The Times.

A právě zde se zřejmě nachází jádro problému, kdy si stesk po minulosti nachází cestu k ovlivňování současné politiky. Lidé totiž nemají problém s právy gayů nebo prací žen, protože se jedná o součást jejich životů a jejich rodin. Ostatně nemohou s tím ani mnoho udělat, uvádí Aaronovitch. Kdežto imigranti jsou ti cizí, na které je možné leccos svalit.

Neochota ke změnám

Krajní pravice i levice přitom zaznamenává největší zisky v oblastech relativně nejméně zasažených příchodem přistěhovalců. Podle britského novináře je rovněž zajímavé, že 44 procent jeho spoluobčanů považuje přistěhovalectví za špatnou věc. Jen o procento méně zastává opačný názor. Ovšem tři čtvrtiny dotázaných si myslí, že otázka přistěhovalectví rozdělila společnost.

Důvodem negativních nálad ale možná nemusí být imigrace, nýbrž stagnace společnosti. A kromě samotného přistěhovalectví by se mělo mluvit o emigraci, která ve značné míře postihuje i některé evropské státy, a také o neochotě přizpůsobit se změnám společnosti, které souvisejí s jejím vývojem. „Je potřeba otevřeně debatovat, abychom se vyhnuli proměně nostalgie ve zdroj zhoubné politiky,“ apeluje David Aaronovitch na stránkách deníku The Times.